Někdy se to zdá jako začarovaný kruh. Chceš se posunout dál, cítíš, že potřebuješ pomoc, ale ta představa, že to nahlas vyslovíš… brání ti to. Jako bys tím přiznala nějaké selhání, slabost. Znáš to, ne?
Stydím se přiznat, že potřebuji pomoc: Jak překonat vnitřní bariéry?
Asi nejde jen tak lusknout prsty a zbavit se ostychu. Je to cesta, takový malý vnitřní tanec. Zkouška odvahy, řekla bych. Ale stojí to za to. Protože na konci téhle cesty čeká úleva a možnost skutečně se posunout dál.
Proč se vlastně stydíme?
Strach z odsouzení, obava, co si o nás druzí pomyslí. Pocit, že bychom to měli zvládnout sami. A taky občas to staré dobré srovnávání se s ostatními. „Vždyť oni to zvládají, tak proč já ne?“ Jenže víš co? Každý má svůj příběh, své boje. A ty tvoje jsou stejně platné jako ty ostatní.
Malé krůčky k velké změně
Začni pomalu. Třeba tím, že si sama pro sebe nahlas řekneš: „Ano, potřebuji pomoc.“ Zní to banálně, ale má to obrovskou sílu. Zkus si pak promluvit s někým, komu důvěřuješ. S kamarádkou, partnerem, někým z rodiny. Uvidíš, že už jenom to, že to řekneš nahlas, ti uleví.
Přestaň se srovnávat. Každý má jiný start, jiné zázemí, jiné zkušenosti. Soustřeď se na sebe, na svůj pokrok. Je to maraton, ne sprint.
Přijmi svou nedokonalost. Nikdo nejsme dokonalý. A to je v pořádku. Chybovat je lidské. A říct si o pomoc, když to potřebuješ, je známka síly, ne slabosti.
Neboj se odborné pomoci. Psycholog, terapeut – to nejsou slova, kterých by se měl člověk bát. Jsou to lidé, kteří ti můžou pomoct srovnat si myšlenky, najít cestu, ukázat jiný úhel pohledu. A to je k nezaplacení.
A co když se to nepovede hned?
Nevadí. Všechno chce svůj čas. Důležité je nevzdávat se a věřit, že to zvládneš. Protože to zvládneš. Jen si to dovol.