Asi nikoho z nás nebaví, když někdo káže vodu a pije víno, že jo? Ti, co mají dvojí metr, nás obvykle dokážou pěkně vytočit. Ale co když se takhle chováme taky? A proč vlastně to děláme?
Temná strana nás všech: 7 triků, kterými se ospravedlňujeme
Profesor Albert Bandura přišel s teorií morálního odpojení. Zní to sice učeně, ale ve zkratce jde o to, že občas vypneme náš vnitřní kompas, ten, co nám říká, co je správné a co ne. Prostě si začneme ospravedlňovat chování, které bychom jinak odsoudili. Zní to jako blbost, ale funguje to. A je to celkem běžný jev.
Podle této teorie je morální odpojení důvodem, proč i lidi, co vypadají normálně a zdravě, páchají zločiny a dělají věci, co se jim nelíbí. Není to tak, že by nevěděli, co je dobré a co špatné. Jen si to pro sebe nějak okecají. Jak to dělají?
7 Mechanismů, díky kterým se z nás stávají… no, ti špatní
Tohle je asi nejčastější fígl. Uděláme něco špatného, ale řekneme si, že to bylo pro dobrou věc. Prostě to nějak zakecáme. Najdeme si důvod, proč to, co jsme udělali, bylo vlastně správně. Typickým příkladem jsou politické nebo náboženské kecy, které ospravedlňují diskriminaci nebo násilí. To je jako když si někdo řekne: „To je pro blaho národa!“ a pak krade, kde se dá.
Už jste si někdy všimli, jak se snažíme zmírnit dopad našich slov? Místo „zhodil jsem ho“ řekneme „jemně jsem ho upozornil“. Přesně takhle to funguje. Snažíme se použít slova, která zní líp, než to, co jsme udělali. Tím si snižujeme pocit viny. A taky se tím zbavujeme zodpovědnosti. Místo „propadl jsem“ řekneme „učitel mě nechal propadnout“. Jasně, že jo…
Přesunutí zodpovědnosti
Když za nás někdo jiný přebírá zodpovědnost, je snazší dělat špatné věci. Zvlášť když má ten někdo moc. Pak si totiž myslíme, že to vlastně není naše vina, ale vina toho druhého. A to se nám pak dělá blběji. Tohle je obzvlášť nebezpečné v situacích, kdy se lidem vymývají mozky. Ti pak necítí zodpovědnost za své činy a bez váhání plní i ty nejkrutější rozkazy.
Rozptýlení zodpovědnosti
Ve skupině se chováme jinak než sami. To je stará známá věc. Když jsme obklopeni lidmi, co dělají to samé co my, připadá nám to normální. A to i když se jedná o něco, co bychom jinak nikdy neudělali. Už jste někdy byli na fotbalovém zápase? Tak to asi znáte.
Další trik, jak si ospravedlnit špatné chování, je odlidštění oběti. Když si o někom myslíme, že to není člověk, že nemá city, že je nějak podřadný, tak se k němu budeme chovat jinak. To samé platí, když si řekneme, že někdo „si to zaslouží“. Vzpomeňte si na Stanfordský vězeňský experiment. Strážci tam mučili vězně, protože se na ně dívali jako na něco míň než na lidi.
Ignorování následků
Když už všechny ostatní triky selžou a my čelíme následkům našeho špatného chování, tak se snažíme zlehčovat jejich dopad. Vybavujeme si jen to, co bylo na našem chování dobré, a bagatelizujeme to, co bylo špatné. Nebo se prostě snažíme tvářit, že se nic nestalo. Tohle sice krátkodobě pomáhá, ale z dlouhodobého hlediska to vede jen k tomu, že se nezodpovídáme za své činy a nemáme šanci napravit, co jsme pokazili.
Takže, jak vidíte, nejsme žádní svatoušci. Všichni máme v sobě kousek toho špatného. Důležité je si to uvědomit a snažit se nenechat se ovládnout těmito mechanismy. Protože jak se říká, nikdo není dokonalý. A možná je to tak dobře.