Víte, než mě pohltila ta opravdová temnota, žila jsem tak trochu ve svém světě. Ne že bych byla vyloženě sobecká, spíš… jak to říct… ponořená do vlastních problémů. Nedokázala jsem se vžít do kůže druhých. Jasně, když někdo potřeboval pomoct, neváhala jsem. Ale víte co? Dělala jsem to spíš proto, že jsem sama pomoc chtěla. Jako by mi chyběl nějaký kousek skládačky, nějaký důležitý dílek empatie. Byla jsem uvězněná v takové šedé zóně.
Cesta z temnoty
Každý den jsem se snažila vyškrábat z té propasti. Toužila jsem se s ostatními propojit, pochopit, čím procházejí. Ale všechno to utrpení, ta nenávist ke světu… to mi prostě nedovolovalo. Až když jsem se ocitla úplně na dně, něco se zlomilo. Jak jsem se pomalu, ale jistě začala drápat nahoru, začalo svítat. Mlha v hlavě se rozplynula a já začala vidět svět i lidi kolem sebe úplně jinak. Už jsem nesrovnávala trápení, nehrála si na oběť.
Když slunce zase svítí
Když jsem se začala uzdravovat, ta bariéra, která mi bránila pochopit ostatní, zmizela. Už jsem nebyla uvězněná v té šedé zóně. Život byl najednou plný barev a úžasných pocitů, které jsem nikdy předtím nezažila. Zpočátku mě kontakt s lidmi děsil, ale pak to bylo… osvobozující. Konečně jsem se mohla s ostatními propojit způsobem, jaký jsem si dřív ani nedokázala představit.
Temnota, která mi otevřela oči: Jak mě deprese naučila soucitu
Deprese ve mně zanechala stopy – utrpení, samotu, beznaděj, zoufalství, sklíčenost a touhu zemřít. Ale paradoxně mi ta stará část mě umožňuje vidět svět jinýma očima. Všímám si věcí, kterých si většina lidí nevšímá. Vidím bolest v lidských očích, vidím drobné detaily, které lidé schovávají za falešným úsměvem. A vím proč. Protože jsem taková kdysi byla i já. Deprese mi dala schopnost vcítit se do druhých, protože má zkušenost, i když byla strašná, mi dala hodně.
Zažili jste něco podobného? Jaké další lekce jste se naučili díky depresi? Podělte se o to v komentářích! A klidně si přečtěte i další články na toto téma.