„`html
Když se život zamotá, hledáme oporu. Někdy ji najdeme v přátelích, rodině, jindy se obrátíme na odborníka. A tady se často vynoří otázka: Jak moc se můžu svému terapeutovi otevřít? Kde končí profesionální vztah a začíná ten osobní?
Terapeut není váš kamarád: Důležitost profesionálních hranic
V terapii jde o hodně. O vaše nitro, o vaše bolesti, o vaše sny. A když se cítíte s terapeutem dobře, je snadné sklouznout do pocitu, že jste si blízcí. Ale pozor, tady je tenká hranice, kterou je důležité si uvědomit.
Proč je to tak důležité?
Profesionální hranice v terapii chrání obě strany. Pro vás to znamená bezpečné prostředí, kde se můžete svobodně vyjadřovat bez obav z odsouzení nebo toho, že se vaše problémy stanou drby u kávy. Pro terapeuta zase znamenají možnost objektivně analyzovat situaci a poskytovat vám tu nejlepší možnou péči. Představte si, že vám kamarád, který je zubař, trhá zub. Asi to nebude tak profesionální, jako když jdete do ordinace k cizímu člověku, že?
Co to v praxi znamená?
Žádné společné večeře, žádné sdílení osobních informací, žádné přátelství na Facebooku. Terapeut by neměl být vaším přítelem, ani by se jím neměl stát po ukončení terapie (ačkoliv výjimky potvrzují pravidlo, tohle by mělo být spíš pravidlo). Je to proto, že terapeut má k vám specifický vztah založený na důvěře a profesionalitě. Jakmile do toho vstoupí osobní rovina, může se celá dynamika narušit a terapie přestane fungovat.
Kdy se ozvat?
Máte pocit, že terapeut překračuje hranice? Mluví příliš o sobě? Zve vás na kávu mimo terapii? Nebojte se ozvat. V terapii byste se měli cítit bezpečně a komfortně. Pokud tomu tak není, je to signál, že je něco špatně. Můžete si o tom promluvit přímo s terapeutem, nebo se obrátit na jeho nadřízeného či etickou komisi.
Terapie je cenný nástroj, jak se vypořádat s životními výzvami. Ale je důležité si uvědomit, že je to především profesionální vztah. A i když se s terapeutem cítíte dobře, pamatujte na hranice. Pro vaše dobro.
„`