Znám to, být introvertem obklopeným samými extroverty. Člověk se pak nestačí divit těm zmateným pohledům a nepochopení. Ale víte, kde se s tím setkávám nejvíc? Ve škole. Vždycky, když se rodiče sejdou s učiteli, slyší to samé: „Ashleigh je ve výuce radost, poslouchá a snaží se. Ale bylo by fajn, kdyby se víc zapojovala.“ No jo, jenže když je ve třídě třicet dětí, tak by se přece tichý student měl hodit, ne?
Tichá revoluce ve třídě: Proč by škola měla být laskavější k introvertům
Když jsem se dobrovolně nepřihlásila, vybrali si mě náhodně. A pak jsem se rozbrečela, učitelé se naštvali a já šla domů s pláčem. Jako by nestačilo, že jsem introvert, ještě jsem byla úzkostlivé dítě. Nesnášela jsem mluvit nahlas, i když jsem měla jen odpovědět při kontrole docházky.
Když se máma ptala, proč mě nutí odpovídat, když mě to rozpláče, dostala odpověď: „Ashleigh je velmi inteligentní a my víme, že zná odpověď, bylo by dobré, aby se o ni podělila.“ Jenže z těch slz bylo jasné, že sdílení mi dobře nedělá. Naopak, stahovala jsem se ještě víc do sebe. Na základce to byl pro mě obrovský problém. Byla jsem nervózní od chvíle, kdy jsem vstoupila do budovy, až do chvíle, kdy jsem ji opustila. Nemohla jsem se uvolnit.
Tenkrát na matice…
Jak už to bývá, než se něco zlepší, musí se to zhoršit. A tak se stala příhoda, na kterou nikdy nezapomenu. Bylo mi deset a měli jsme suplující učitelku, kterou jsem nikdy neměla ráda. Zeptala se mě na něco a já jsem zamrzla. V hlavě jsem si říkala, že bych jí měla říct, že nevím, ale nevypadlo ze mě ani slovo. Nechtěla jsem se jí dívat do očí, bála jsem se, tak jsem se dívala do učebnice a začala nahlas brečet.
Učitelka se začala čím dál víc zlobit a já nevěděla, co mám dělat. Později jsem se dozvěděla, že si myslela, že jsem drzá a že si „myslím, že je legrační“ ji ignorovat. To mi přišlo jako dost mizerná výmluva, proč nechat desetileté dítě zhroutit se na hodině matematiky. Nevím, jestli nevěděla, že děti můžou být stydlivé a introvertní, nebo jí to bylo jedno, ale to, jak se chovala, bylo absurdní. Slyšela jsem klasické fráze: „Vzpamatuj se!“, „Jen jsem se zeptala!“, „Proč nemůžeš odpovědět, copak ti jazyk sebral kocour?“ Nic z toho nepomohlo.
Ne všichni učitelé jsou stejní. Měla jsem i takové, kteří na mě netlačili, abych se zapojovala, a nevadilo jim, že jsem v skupinových úkolech tichá. Ale většina to buď nechápala, nebo chápat nechtěla.
Ta zkušenost se mi vryla do paměti. Cítila jsem se trapně, smutně a styděla jsem se. Stáhla jsem se do sebe. A taky jsem se na tu učitelku zlobila. Nechápala jsem, proč je tak hrozné, že prostě nerada mluvím ve třídě. A nejde jen o zapojování se do výuky. Škola je v podstatě společenská instituce a celodenní socializace nás introverty neskutečně vyčerpává. V půlce hodiny přece nemůžete říct učiteli: „Už jsem si odseděl svou denní dávku socializace, teď bych chtěl být sám se svými myšlenkami.“
Proč je to tak?
Ale proč je škola takhle postavená? Proč zvýhodňuje extroverty? Škola by přece měla vyhovovat všem typům lidí, ale nedělá to. Pokud chcete ve škole klid, musíte si ho sami vyhledat, třeba v knihovně, nebo se prostě izolovat. Na střední a na vyšší odborné škole je to snazší, máte tam klidné studovny a volné hodiny, kdy můžete jít domů a odpočinout si. Ale pro mladší žáky je téměř nemožné si během školního dne dobít baterky.
Já jsem si jako svůj klidný čas zvolila oběd. Seděla jsem s kamarády, ale moc jsem se nezapojovala do hovoru. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky a chvíli být sama se sebou, než jsem zase mohla s někým komunikovat. Introverti by neměli muset využívat největší přestávku ve školním dni k dobití baterek. Je potřeba něco udělat, aby se tenhle stav ve školství změnil.