Vždycky mi říkali, že jsem tichá. Od cizích lidí, kolegů z práce i blízkých přátel. Většinou se tím netrápím, prostě jsem taková. Ale občas mě přepadne lítost, když se rozpovídám. Jako bych se odhalila víc, než jsem chtěla, nebo si uvědomím, kolik pozornosti jsem na sebe strhla.
Ticho není slabost: Úskalí (ne)mluvnosti v životě introverta
Jsou chvíle, kdy si přeju, abych překonala svou přirozenou mlčenlivost a něco řekla. Ale nejsem zrovna mistr slova a zdá se mi, že mi moment proklouzne mezi prsty a je pozdě se vyjádřit. Často si chci pořádně rozmyslet, co chci říct a jak to říct. Víš, jako když ti to v hlavě zní skvěle, ale pak to z tebe vyjde úplně jinak?
Očekávání a zklamání
Jsem zvyklá na očekávání v tvářích přátel, když se mi s něčím svěří. Jen abych pak sledovala, jak se mění ve zklamání, protože místo příběhu se dočkají jen nezajímavého ticha. Nebo ty překvapené pohledy, když se o mně něco dozví, protože jsem jim to neřekla hned. Ráda mluvím o věcech objektivně. Ale jakmile se to začne týkat mě osobně, moje mysl se uzavře, protože si přirozeně střežím, co o sobě prozrazuju. Možná by bylo fajn být tou, co má plno historek, ale takhle je mi líp. Neříkám věci jen proto, abych někoho potěšila. To prostě musí přijmout.
Když slova nejdou ven
Někdy si vážně přeju, abych dokázala ze sebe dostat slova, ale prostě nejdou ven. Stává se mi to hlavně při konfliktech a hrozbě konfrontace. Nejsem člověk, co by zvyšoval hlas, ale třeba moje sestra (nejlepší kamarádka a bývalá spolubydlící) potřebuje všechno vykřičet v hlasité hádce, aby ze sebe dostala napětí a špatnou energii. Se mnou to ale moc nefunguje. Já se zatáhnu, uzavřu se a/nebo odejdu z místnosti, když se pohádáme. A ona sedí na gauči připravená vybuchnout, ale nemá na kom se vybít.
Prostě jsem se s ní nechtěla hádat, protože mi to přišlo, že to šíří další špatnou energii. Chtěla jsem nás ochránit a dát nám čas si srovnat myšlenky, abychom se o tom mohly rozumně a upřímně pobavit později. Bez křiku, jen v klidu vysvětlit svůj pohled na věc.
Jednou, když jsme obě s obtížemi mluvily po období, kdy jsme si moc nerozuměly, jsem jí dokázala vysvětlit, že mi na ní a na našem vztahu tak moc záleží, že jsem si nemohla připustit, že si nerozumíme. Dělaly jsme všechno společně, byla to moje nejlepší kamarádka. Ale trápily jsme se v běžném životě a já jsem se s ní nechtěla pouštět do velkých hádek.
Důsledky mlčení
A pak mi s roztřeseným hlasem řekla, že když se takhle uzavřu, připadá jí, že mi na ničem nezáleží. Vůbec. Že naše problémy nejsou dost důležité na to, abych se jimi vůbec zabývala, tak proč kolem toho ona dělá takový povyk?
Její slova mě ohromila a zároveň mi zlomila srdce. Nevědomky jsem zranila osobu, která mi je nejbližší, jen proto, že jsem chtěla ochránit náš vztah. To byla hořká pilulka a něco, na co jsem si musela dávat pozor. Zpětně si uvědomuju, že můj způsob nebyl nejlepší a že ne každý si moje ticho vyloží stejně jako já.
O rok nebo dva později jsme cestovaly víc než 24 hodin v kuse a ke konci cesty si povzdechla a řekla: „Ty jsi nejtišší člověk na Zemi.“ Skoro se zasmála tomu, co řekla.
Podle ní jsem jen odpovídala jednoslovně nebo jen hmm.
Ale co dál?
Vážně? Zamyslela jsem se, jestli je to pravda. A pokud ano, proč to dělám? Co to o mně říká? Jak se kvůli tomu cítí? Je z toho smutná? Nebo už ji to jen štve? Mám se omluvit nebo to vysvětlit? Ale jaké je vysvětlení? Mám prostě začít o něčem mluvit? Ale o čem? Nechci mluvit jen proto, abych něco řekla, když už na to poukázala! Nebo jí tím ukážu, že se snažím zlepšit? Nebo mám jen špatnou náladu, proto nemluvím? Ne, jsem v pohodě. Unavená? No, byla to dlouhá cesta. Ale ne, cítím se docela normálně. Spokojeně. Lety byly v pohodě, vyspala jsem se a filmy, na které jsem se dívala…
„Vidíš!“ zvolala a vytrhla mě z myšlenek. „I teď nemáš co říct na to, co jsem ti právě řekla!“
Tak co jsem udělala? Řekla jsem „hmm“ a nakonec jsme se tomu zasmály a pak si zbytek cesty povídala s chlapíkem vedle sebe. Získala nového kamaráda a já jsem měla čas… no, přemýšlet. Rozjímat. Ztratit se ve svém vlastním světě. (Vážně, někdy ani nevím, kam mi ta hlava lítá, čas prostě najednou uteče.) Pro někoho, kdo je neposedný jako ona, asi není ideální mít tichého společníka na cestách. Zatímco já jsem potřebovala zpracovat všechno, co se kolem děje, protože toho je při cestování hodně.
Jindy mě mrzí všechny ty promarněné příležitosti – události, lidi, práce. Nechci si to nechat ujít, ale někdy mě moje ticho brzdí způsobem, který v danou chvíli nemám pod kontrolou. Snažím se nemyslet na všechny ty „co by, kdyby“, ale občas se mi v hlavě objeví a říkám si, jak by se věci mohly vyvinout jinak. Ale asi to tak má každý, že?
Celkově mi ticho nevadí. Ráda sedím vzadu a pozoruju. Už tím se cítím být součástí rozhovoru. Když si někdo stěžuje, že se s nimi o nic nedělím (většinou lidi, ke kterým nemám blízko), moc mě to netrápí. Nebudu to dělat jen proto, abych někoho potěšila. Snažím se ale nebýt příliš tichá, abych nebyla neslušná nebo někoho nezranila, nebo si nenechala ujít příležitosti, o které bych chtěla usilovat. Samozřejmě až si to pořádně promyslím.
Zažili jste někdy, že jste bojovali se svým tichem nebo introverzí? Podělte se o své zkušenosti!