Život nám občas připraví nečekané zvraty. Jednou jsi na vrcholu, plný energie a plánů, a pak se najednou ocitneš na dně. Přesně to se stalo i Anonymní, jejíž příběh vám dnes přinášíme. Je to příběh o boji, o hledání cesty ven z temnoty, ale především o naději a síle, kterou v sobě každý z nás má.
Ticho před bouří: Jak mi diagnózy BPD, deprese a úzkosti změnily život – a jak jsem se z toho dostala
Anonymní, mladá žena z Jižní Karolíny, miluje hvězdy, kameny a lidskou psychiku. Ráda si pochutná na pizze, tacu a sushi. V jejím playlistu hrají Fall Out Boy a Panic! At The Disco. Ve volném čase kreslí. Má cíl: dostudovat vysokou školu, nejlépe biologii nebo psychologii. Jenže do jejích snů vstoupila realita v podobě diagnóz: hraniční porucha osobnosti (BPD), depresivní porucha nespecifikovaná (DD-NOS), generalizovaná úzkostná porucha (GAD) a rysy poruchy autistického spektra (ASD). „Za vším stojí to, jak jsem vyrůstala. Neustálá šikana, špatné zacházení a pocit, že nikam nepatřím,“ svěřuje se.
Když se slova stanou zbraní
Její terapeutka se zdráhá oficiálně stanovit diagnózu BPD kvůli stigmatu, které toto onemocnění provází. Klasická kognitivně behaviorální terapie (CBT) nezabírala. Až dialektická behaviorální terapie (DBT) přinesla první plamínek naděje. Anonymní se potýkala s obrovským množstvím symptomů. „Intenzivní pocity a strach z opuštění, náladovost, ale hlavně deprese a pocit prázdnoty, impulzivita, neustálé obavy a paranoia, podrážděnost, sklony k záchvatům a stažení se do sebe, panické ataky a disociace,“ popisuje své stavy.
Život na horské dráze
V každodenním životě to byla hotová katastrofa. Navazovat a udržovat přátelství se stalo téměř nemožným úkolem. Když ji něco rozčílilo, buď se uzavřela do sebe a přestala komunikovat, nebo se rozčílila a křičela. „Myslela jsem si, že mi ostatní za zády chystají nějakou past a že mi chtějí ublížit. Byla jsem nedůvěřivá. Ve škole jsem se nemohla soustředit a práce s ostatními byla noční můra,“ vzpomíná. Několikrát se pokusila o sebevraždu. Ubližovala si, kousala se, škrábala se a napadala i ostatní. „Byla jsem zmatená. Nechápala jsem, proč se tak cítím a proč se tak chovám,“ říká.
Světlo na konci tunelu
Zlom nastal po jednom velkém záchvatu u kamarádky doma, po kterém dostala zákaz vstupu. „Negativně to ovlivnilo můj život a zatížilo to i vztah s mým přítelem. Ta událost mě donutila víc se o sebe zajímat a dostala jsem se do programu DBT. Začala jsem užívat léky (Risperdal, antipsychotikum), které mi pomáhají kontrolovat vztek a výbuchy emocí.“ Dovednosti DBT, jako je všímavost, tolerance k nepříjemným pocitům a regulace emocí, jí nesmírně pomohly. I když její přítel a rodina plně nechápou, čím prochází, snaží se ji poslouchat a pomáhat.
Nová perspektiva
Anonymní se teď víc soustředí na své chování a tato zkušenost změnila její pohled na život. „Můj pohled je o něco pozitivnější, než býval, a jsem za to ráda.“ A co radí ostatním, kteří se potýkají s podobnými problémy?
„Možná je to teď těžké, ale s časem a pomocí se to zlepší. Zjistěte si co nejvíc o svých poruchách, učte se o sobě a možná najdete řešení, které vám pomůže. Promluvte si s někým, kdo je vám blízký, nebo si najděte online podpůrnou skupinu, kde si můžete popovídat. Pokud budete hledat pomoc, určitě ji někde najdete.“
Anonymní celý život bojovala, ale naštěstí se jí podařilo dostat svůj život pod kontrolu. Pomozte nám změnit svět k lepšímu a sdílejte svůj příběh.