Nedávno jsem se přistihla, jak googlím „chuť na vůně“. Prostě jsem měla neodolatelnou touhu po mém oblíbeném osvěžovači vzduchu. Vůně se mnou vždycky dokázaly zamávat, v dobrém i zlém, ale v poslední době jsem vyloženě vyhledávala ty svoje top: osvěžovače vzduchu (mám jich v autě rovnou pět!), lak na nehty, aviváž… Denně zapaluju vonné tyčinky nebo svíčky a tajně si vždycky pořádně čichnu, když tankuju nebo ucítím výfukové plyny.
Když tě nos zradí aneb co je desiderosmie?
Nikdy předtím jsem o ničem podobném neslyšela, takže když mi rychlé vyhledávání na Googlu nabídlo jen pár relevantních výsledků, moje zvědavost vystřelila do stratosféry. Většinou šlo o fóra nebo blogy těhotných žen, které trpěly chutí na vůně kvůli pica – tedy touze jíst věci, které se jíst nemají, nebo nemají žádnou výživovou hodnotu – jako je hlína, led nebo křída. Jíst led je taky běžné u lidí s anémií. A hádejte co? Já jsem anemička. Takže když jsem se dočetla, že by to mohlo souviset, začala jsem pátrat dál.
Věda jde po stopě vůní
V roce 2016 publikoval Bryar Hansen a jeho kolegové studii v American Society of Hematology nazvanou „Desiderosmia (Touha po čichu): Nový symptom spojený s anémií z nedostatku železa“. Zabývali se stejným výzkumem jako já a dospěli k podobným závěrům: jediné zprávy o chuti na vůně pocházely od těhotných žen a pacientů s anémií. Setkali se s pacienty, kteří měli tyto chutě, žádný z nich nebyl těhotný, ale všichni měli anémii. Toužili po vůních jako Pine-Sol, benzín, gumové pneumatiky a „zatuchlý zápach sklepa“.
Pacienti, kteří hlásili tento symptom, nehlásili touhu jíst to, po čem toužili, což naznačuje, že se jedná o jev zcela odlišný od pica. Hansen a kol. publikovali tuto studii v naději, že inspirují další výzkum tohoto poměrně neznámého symptomu. Navrhli pro tento stav název „desiderosmie“; „desiderare“ je latinsky „toužit“ a „osme“ je řecké slovo znamenající „vůně“.
Co na to mozek?
Neurovědec Christopher Potter z Johns Hopkins se zajímá o to, jak mozek zpracovává vůně. Víme, jak nos převádí vůni na soubor elektrických signálů v mozku, ale „nevíme, jak se signál mění v odpor nebo strach,“ říká. „Nevíme, jak se informace interpretují.“
Ve snaze dozvědět se víc začal Potter v lednu 2011 výzkum na mozcích octomilek. Navzdory poměrně velkému rozdílu ve velikosti se mozky much a lidí příliš neliší. Pokud se Potterovi podaří zjistit, jak neurony v mozku octomilky zpracovávají čichové vjemy (například vůni), možná dokáže zjistit, jak to dělá lidský mozek.
Co s tím? Hlavně v klidu!
Pro mě je tahle záhadná chuť pravděpodobně znamením, že se musím lépe starat o svou anémii. Možná se přesně neví, jak a proč mozek vytváří chutě na vůně, ale neexistuje žádný důkaz, že by to bylo něco, čeho by se člověk měl přehnaně obávat. Pica se může stát nebezpečnou, když člověk jí něco, co by mu mohlo ublížit, ale desiderosmie nezahrnuje touhu po požití. I když se toho ještě musíme hodně naučit, jediné, co můžu prozatím udělat, je zjistit, jak tyhle chutě bezpečně zvládat.