Amy Chua, známá jako „tygří matka“, vyvolala bouři diskuzí svým stylem výchovy. Dvě děti vychovala k mimořádným úspěchům. Její filozofie? Důraz na akademické výsledky, zatímco západní rodiče se podle ní soustředí spíše na zábavu a nenásilné učení. Kde leží pravda? Je to cesta k úspěchu, nebo k neštěstí?
Tygrice matka: Cesta k úspěchu nebo k neštěstí?
Zásadní rozdíl? Západní rodiče se prý více starají o sebevědomí dětí. Čínští rodiče, naopak, věří v konfrontaci a takzvanou „tvrdou lásku“. Místo obkecávání problému, jdou rovnou k jádru věci. Další věc – čínští rodiče věří, že jim děti jsou dlužné poslušnost a snahu, západní rodiče „jen“ chtějí, aby se jim dařilo. Je to o pocitu oběti. Čínští rodiče se domnívají, že se pro své děti obětovali, takže jim děti dluží úspěch. No, zní to dost tvrdě, co říkáte?
Dědičnost a výchova: Ruku v ruce?
Tyhle rozdílné přístupy se možná dají vysvětlit interakcí genotypu a prostředí. Chua a jí podobní rodiče věří, že jako biologičtí rodiče by měli svým dětem vytvořit optimální prostředí pro rozvoj. Jsou přesvědčení, že vědí, co je pro děti nejlepší. Děti pak na tohle prostředí reagují. Je to trochu jako s houskou na krámě – co se do ní vloží, to z ní vyleze.
Vzpomeňte si na historku o dceři Amy Chuy, která měla problém naučit se skladbu. Chua ji nutila cvičit, dokud to nezvládla. Věřila, že dcera má na víc. Čínští rodiče taky často nastavují přísná pravidla – žádné přespávačky, žádné hrátky s kamarády, jen samé jedničky. Děti pak projdou drsnou školou trpělivosti a cítí se rodičům zavázány za svůj úspěch.
Je to v hlavě? Anebo ve společnosti?
Nebo si děti prostě na tenhle dril zvykly od malička? Jejich mozek je trénovaný na to, aby rodiče nezklamaly. Možná v tom hrají roli i stereotypy. Lidé si myslí, že všichni Asiaté excelují ve škole, takže asijští studenti cítí tlak, aby téhle představě dostáli. Chua zmiňuje i konfuciánskou synovskou zbožnost – děti musí poslouchat a ctít rodiče a v budoucnu se o ně postarat. Je to zakořeněno v kultuře.
Podle teorie vývojové niky Supera a Harknesse, patří ke složkám vývoje dítěte i kulturně dané zvyky péče a výchovy. Chua prý dokonce dceru nazvala „odpadem“, aby vyjádřila svůj nesouhlas. Fungovalo to na ni samotnou, když to dělala její matka. Tyhle výchovné praktiky se dědí z generace na generaci. Dítě se tak naučí respektovat starší.
Čínští rodiče jsou sice přísní a tvrdí, ale dělají to prý proto, aby jejich děti byly úspěšné a postaraly se o ně ve stáří. Ale i když jsou děti úspěšné, jsou šťastné? Nebylo by jim lépe, kdyby se mohly věnovat i něčemu jinému, než jenom učení? Kdo ví. Každopádně, je to téma k zamyšlení. A co vy? Jaký styl výchovy preferujete vy?