Život je někdy taková horská dráha, že se nestačíme divit. Nahoru, dolů, zatáčky, vývrtky… a občas se prostě stane, že nás někdo na té dráze shodí. Zraní nás. Ublíží nám. A my se pak s tím pocitem musíme nějak vyrovnat. Někdy to jde snáz, někdy hůř. Ale jedno je jisté: držet se zuby nehty křivdy v sobě, to je jako pít jed a čekat, že otráví toho druhého.
Co je to vlastně to odpouštění?
Nejde o to, zapomenout. To ani nejde. A už vůbec nejde o to, omlouvat chování někoho jiného. Odpouštění není ani o tom, že toho druhého bereme zpátky do života jako by se nic nestalo. Odpouštění je mnohem víc o nás samotných. Je to proces, který nám umožňuje se osvobodit. Zní to jako klišé? Možná. Ale zkusme se na to podívat zblízka.
Proč je tak těžké odpustit?
Ego. To je ten viník. Naše ego se totiž cítí uražené. Cítí se dotčené. A brání se jako lev. Chce, abychom si tu křivdu hýčkali, protože jinak by se cítilo slabé. Proto je tak těžké se té hořkosti zbavit. Cítíme, že bychom tím jakoby dali za pravdu tomu, kdo nám ublížil. Že bychom snad dokonce souhlasili s tím, co udělal. Ale to je omyl.
Jak na to? Krok za krokem… (někdy i krok zpět)
Neexistuje univerzální návod. Každý z nás je jiný a každý z nás potřebuje svůj vlastní čas a svůj vlastní způsob. Ale pár tipů se přece jen najde:
1. Uvědomte si, co se stalo.
Nepotlačujte emoce. Prociťte si tu bolest, ten vztek, ten smutek. Dejte jim prostor. Klidně si poplačte, zakřičte si do polštáře, napište dopis, který nikdy neodešlete. Důležité je ty emoce nechat projít, ne je v sobě dusit.
2. Změňte perspektivu.
Zkuste se na situaci podívat z jiného úhlu. Proč to ten člověk udělal? Co ho k tomu vedlo? Nemusíte s ním souhlasit, ale snaha pochopit jeho motivaci vám může pomoci uvolnit ty nejostřejší hrany. Jak se říká, „v kůži druhého“ se nám vidí svět jinak.
3. Odpusťte sami sobě.
Možná si vyčítáte, že jste něco udělali špatně. Že jste měli jednat jinak. Odpusťte si. Dělali jste to nejlepší, co jste v dané situaci mohli. A to je důležité si uvědomit.
4. Pusťte to z hlavy.
Neopakujte si tu situaci pořád dokola. Neživte v sobě tu křivdu. Zaměřte se na přítomnost a na budoucnost. Zkuste se soustředit na věci, které vám dělají radost, na lidi, které máte rádi. Hledejte krásu v maličkostech. Ono se to říká snadněji, než dělá, ale stojí to za to.
5. Hledejte pomoc.
Někdy to sami nezvládneme. A to je v pořádku. Nebojte se vyhledat pomoc odborníka. Psycholog nebo terapeut vám může pomoci zpracovat ty nejtěžší emoce a najít cestu k odpuštění.
Odpouštění není slabost, ale síla.
Odpustit neznamená souhlasit s tím, co se stalo. Znamená to, že se rozhodnete nezatěžovat se minulostí a jít dál. Je to akt osvobození se od okovů křivdy a hořkosti. A je to dar, který si dáváme sami sobě. Protože, jak se říká, „čas je nejlepší lékař“, ale odpouštění je nejlepší prevence.