YouTube se v posledních pěti letech zdá se, že doslova explodoval. Když jsem nedávno zavítala do místního supermarketu, regály se prohýbaly pod knihami sepsanými YouTubery. Je skvělé, že dnešní mládež má další platformu, kterou může sledovat a užívat si ji. Zvlášť když se mnoho vloggerů věnuje tématu duševního zdraví. Ale zamyslel se někdo nad negativními dopady, které toto otevřené mluvení o psychice může mít?
Vlogování o duševním zdraví: Lék, nebo Pandora?
Duševní zdraví se po dlouhá léta zametalo pod koberec. Mnoho lidí se stydělo, bálo se, že jim nikdo neuvěří, nebo se setkají s odsouzením. Což se často i stávalo. A právě tady přišli na scénu vloggeři. Otevřeně mluví o duševním zdraví, aby pomohli snížit stigma a šířit osvětu. Vysílají do světa zprávu, že člověk není sám, a povzbuzují ty, kteří třeba trpí, aby vyhledali pomoc. Nicméně, tady se skrývá i jisté nebezpečí. Protože slova jako úzkost, deprese, OCD (obsedantně kompulzivní porucha) a bipolární porucha kolují sociálními sítěmi, strach z jejich používání se vytrácí.
Na jednu stranu je to super. Znamená to, že lidé mohou o svém duševním zdraví mluvit svobodně, bez pocitu zranitelnosti. Na druhou stranu to ale také umožňuje, aby tato slova používali lidé, kteří ve skutečnosti žádnou duševní poruchou netrpí.
Když se z OCD stane “mám to jako OCD”
Zažila jsem to nedávno, když jeden můj kamarád řekl, že je z mytí svého auta „úplně OCD“. Nemá OCD. Jenom si koupil nové auto a chce ho mít čisté. Používání názvů duševních poruch k vysvětlení něčeho, co je naprosto normální, zlehčuje vnitřní prožitky člověka s reálným problémem. Může to vést k tomu, že sami o sobě začnete pochybovat, a v konečném důsledku lidi odradí od vyhledání odborné pomoci.
Mě to silně zasáhlo, když jsem poprvé zažila panickou ataku. Protože se o nich tolik mluvilo a britská vloggerka Zoella (Zoe Sugg) se svěřovala se svými zkušenostmi, nešla jsem k doktorovi. Myslela jsem si, že je to víceméně normální, že se to od třináctiletého dítěte očekává. Skoro jako vstupenka do dospívání. Koukala jsem na to, co Zoella sdílí na internetu, a zdálo se mi, že má perfektní život, že navzdory úzkostem je v pohodě. A v mé naivní teenagerské hlavě mi to dávalo pocit, že budu v pohodě taky, že nepotřebuju pomoc, protože ji nepotřebuje ani ona. V tom věku jsem nechápala, že ukazuje jen ty části svého života, které chce. Že může své vlogy upravit tak, aby se ukázala v tom nejlepším světle.
Ve skutečnosti jsem šla do terapie až v šestnácti a opravdu jsem se jí začala držet až v osmnácti. Teď, když s tím bojuju už skoro šest let, se pořád ptám sama sebe, jestli se to opravdu děje, nebo jen přeháním.
Idolizace a „chci být jako ty“
S rostoucím počtem zhlédnutí a odběratelů se z vloggerů přes noc stávají celebrity. A protože jejich publikum tvoří převážně mladí teenageři, problémem se stává idolizace. Spousta diváků vidí vloggery jako „dokonalé“ a chtějí být přesně jako oni ve všem. To se může týkat i jejich duševních poruch. Viděla jsem nespočet lidí na internetu říkat, že by si přáli mít úzkosti, aby mohli být jako jejich oblíbený vlogger. Zdá se mi, že si publikum neuvědomuje, jaký dopad může mít duševní porucha na život člověka. Skoro jako by vloggeři udělali z duševní nemoci trend.
Není to chyba vloggerů, ani nikoho, kdo o duševním zdraví mluví. Je to nešťastný důsledek otevírání tohoto tématu. A způsob, jak to vyřešit, je vzdělávat lidi o závažnosti utrpení s duševní poruchou. Také je důležité, aby vloggeři svému publiku ukázali, jak moc to může být vyčerpávající, a povzbuzovali každého, kdo trpí, aby vyhledal pomoc. Doufejme, že duševní zdraví bude vnímáno jako vážná nemoc, kterou skutečně je.
Myslíte si, že vlogování o tomto citlivém tématu přineslo negativní dopady? Jak byste si přáli, aby se o duševním zdraví mluvilo? Zanechte komentář níže!
Zdroje citované článkem:
Žádné zdroje nebyly v originálním textu citovány.