Pamatujete si, jak jsme jako děti neustále opakovali: „Ale to není fér!“? Zdá se, že pojem spravedlnosti se s námi táhne od plenek až po dospělost. Ale co to vlastně „fér“ je? Slovník říká, že jde o absenci nespravedlnosti a zaujatosti. Jenže realita je, že každý má na to svůj názor a fakty se kamsi vytrácejí.
Mýtus spravedlivého světa a naše reakce na utrpení
Jedna zajímavá teorie, kterou se zabývala i politická komentátorka Melissa Harris-Perry, tvrdí, že naše víra ve spravedlivý svět ovlivňuje to, jak reagujeme na oběti neštěstí. Představte si to: Když slyšíme o někom, kdo trpí bez vlastního zavinění, jsme frustrovaní. A s tou frustrací se můžeme vypořádat dvěma způsoby: buď si přiznáme, že svět je nespravedlivý, nebo obviníme oběť. Víte, co je jednodušší? Obvinit oběť. I když víme, že si utrpení nezaslouží. Protože to nám dovoluje udržet si iluzi, že svět je v podstatě spravedlivý.
Proč máme tendenci obviňovat oběti?
Proč tak reagujeme? Proč řešíme, co měla oběť na sobě? Proč si myslíme, že si za to tak trochu sama může? Tímhle obviňováním ale nic nezískáme. Když vidíme, že se špatné věci dějí dobrým lidem, ztrácíme naději.
Teorie spravedlivého světa a odvrácená tvář
V různých experimentech se ukázalo, že čím nespravedlivější situace, tím víc lidé oběť odsuzují. Říká se tomu Teorie spravedlivého světa. Její autor, doktor Melvin Lerner, nechal účastníky hodnotit příběhy obětí domácího násilí, autonehod a duševních onemocnění. Zjistil, že lidé se snaží najít v událostech nějaký vzorec. Život je nepředvídatelný, a tak se snažíme posílit pocit bezpečí tím, že se přesvědčíme, že my nejsme jako oběť a že se nám to stát nemůže.
Sebelahodnotenie u žen a pocit kontroly
Jiná studie se zaměřila na ženy s depresemi a zjistila, že mají tendenci vinit samy sebe. Snaží se vidět špatné události jako kontrolovatelné, jako něco, čemu se dalo předejít. Je to další způsob, jak si udržet iluzi, že máme nad svým životem kontrolu.
Víra ve spravedlivý svět a politické názory
Zajímavé je, že lidé, kteří silně věří ve spravedlivý svět, bývají zbožnější, autoritářštější, konzervativnější a mají negativní názory na znevýhodněné. Obdivují politické vůdce a sociální organizace. Ale překvapivě se cítí šťastnější.
Na druhou stranu, média nám neustále ukazují příběhy dobrovolníků a hrdinů, kteří pomáhají cizím lidem. To je důkaz, že lidé chtějí, aby nevinní netrpěli. Tímto způsobem se snažíme „obnovit spravedlnost“.
Přijmout nespravedlnost?
Je děsivé si uvědomit, že svět není fér a že se nám může stát cokoliv, i když neděláme nic špatně. Ale možná bychom to měli přijmout. Protože to nás může udělat lepšími a spravedlivějšími lidmi. Takže platí „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá?“ Jsme opravdu sobečtí, když takhle přemýšlíme? A co s empatií u těch, kteří věří, že svět je spravedlivý?