Tak tohle je fakt zajímavý. Člověk si řekne, psychologie, to je složitý, ale když se na to podíváte blíž, zjistíte, že spousta věcí, co děláme, má úplně logický vysvětlení. A tenhle chlapík, Wolfgang Köhler, ten na to šel úplně chytře. Žádný suchý poučky, ale šimpanzi! Jo, čtete dobře. Šimpanzi a jak se učí.
Gestalt psychologie: Celek je víc než součet částí
Köhler byl totiž velkej zastánce takzvaný Gestalt psychologie. Co to znamená? No, v kostce to je, že nevnímáme svět jako soubor jednotlivých bodů, ale jako celky, vzorce. Představte si třeba obličej. Nevidíte jen oči, nos, pusu, ale celej obličej a hned víte, kdo to je. A podle týhle teorie funguje i učení. Nejdřív musíte pochopit celek, než se pustíte do detailů.
Učení vhledem: Aha moment v opičí kleci
A teď k těm šimpanzům. Köhler je zavřel do klece a dal jim tam banány, který ale nedosáhli. A k tomu ještě bedny a tyče. Co myslíte, že udělali? No, nejdřív se asi vztekali, to je jasný. Ale pak, bum! Aha moment! Najednou jim došlo, že můžou bedny naskládat na sebe a tyčí si ten banán přitáhnout. A tomu se říká učení vhledem. Najednou pochopíte souvislosti a řešení je na světě. Jakoby vám to prostě „docvaklo“.
Jo a mimochodem, tohle „docvaknutí“ je fakt důležitý. Protože když se něco naučíte vhledem, tak si to pamatujete líp, než když se to naučíte nazpaměť. To je jako s receptem na bábovku. Můžete si ho odříkat slovo od slova, ale dokud nepochopíte, jak ty ingredience fungujou dohromady, bábovku neupečete.
A co si z toho odnést?
No, hlavně to, že někdy je dobrý se na problém podívat z jinýho úhlu. Zkusit pochopit celek, než se ztratíte v detailech. A taky to, že i když se vám něco zdá na první pohled nemožný, tak se to dá vyřešit. Třeba jako ty šimpanzi s banánem. V životě totiž platí, že někdy stačí jen malá bedýnka a trochu týhle „aha“ psychologie, abyste dosáhli na svoje cíle.