Dneska to byl fakt nářez. Úplně z ničeho nic mě přepadla taková ta vzteklá nálada, jako když v dubnu napadne sníh. Jeden z těch dní, kdy ti leze na nervy úplně všechno a vlastně ani nevíš proč. Kdybych neměla tu pitomou prezentaci o bratrech Marxových, se na to vykašlu a zůstanu doma.
Bolavá rodina
Takže na koho jsem vlastně byla naštvaná? Na rodinu. Jak už jste možná četli v mých předchozích zápiscích, prožíváme teď docela krušný období.
Rodiče se rozvádějí. Teta s strejdou taky.
Děda už je tři roky po smrti.
Moje názory, co se týče politiky a náboženství, se radikálně změnily a s rodinou už se v tomhle vůbec neshodneme.
Máma a já: Nekonečný boj
S mámou se čím dál tím víc hádám, protože už jsem dospělá, ale ona se ke mně chová pořád jako k malý holce. Pořád mě za všechno soudí a nedokáže mi dopřát ani jeden den, kdy bych se mohla cítit dobře.
Táta? Už to vzdávám.
Táta mě tolikrát zklamal, že už ho ve svém životě nechci, i když teď se najednou z ničeho nic chce angažovat.
Promoce – další zklamání?
Strašně mě štve ta moje promoce v prosinci (jestli budu mít štěstí). Problém je, že žijeme na konci světa a dostat se sem v půlce prosince je skoro nemožný. Takže skoro nikdo nepřijede. Máma tam bude, protože s ní bydlím. Táta by se uráčil přijet, ale já ho tam fakt nechci. Sestra a švagr mají letos jen pět dní dovolené a šetří si je na Vánoce. Žádný z prarodičů nemůže přijet, protože jsou už moc staří a slabí na takovou cestu. Bratranci a sestřenice s tetou nepřijedou, protože mě a mámu nenávidí. Strejda nepřijede, protože na to nemá peníze.
Už se mi to stalo POTŘETÍ.
Na maturitě mi bylo blbě, takže jsem měla jen takovou rodinnou večeři. Ani jsem si ji nemohla užít, protože mi bylo fakt špatně.
Moje promoce na komunitní škole byla den před sestřinou promocí na vysoké. Takže jsme jeli na moji promoci, udělali pár fotek a hned jsme jeli celou noc, abychom stihli tu její.
A teď nikdo nepřijede, protože „se jim to nehodí“.
Ach jo.
Mezitím sestra měla obrovský oslavy s hromadou hostů a dárků na OBOJÍCH promocích. Kvůli ní se každej mohl přetrhnout. A já jsem prostě… tam.
Můžu se vsadit, že na moji svatbu (jestli se někdy vdám) taky nikdo nepřijede. Všichni budou nejspíš v nemocnici a sledovat, jak rodí dalšího Einsteina.
Proč se vůbec snažím? Jaký to má smysl?