Život občas píše příběhy, které by žádný scenárista nevymyslel. Plné bolesti, ztráty, ale i nečekané síly a naděje. Dnes vám přinášíme jeden takový, příběh Alyssy, která se dokázala vymanit ze stínu traumatické minulosti a vykročit vstříc zářné budoucnosti. A věřte mi, stojí za to ho znát.
Z popela minulosti k zářné budoucnosti: Alyssin příběh o uzdravení
Alyssa pochází z malého městečka v Alabamě a odjakživa milovala hudbu. Jóga, tanec, meditace – to vše jí pomáhá najít vnitřní klid. A jejím snem je dokončit vysokou školu a stát se psycholožkou. „Chci si otevřít vlastní ordinaci,“ říká. Cesta k tomuto cíli ale nebyla vůbec jednoduchá. V minulosti se potýkala s bipolární poruchou a v současné době žije s ADHD, těžkou depresí, generalizovanou úzkostnou poruchou a posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD).
Kořeny bolesti
Alyssa věří, že za většinu jejích problémů stojí právě PTSD. Její dětství poznamenalo sexuální zneužívání ze strany otce. Dlouhá léta užívala léky, které ale nikdy neřešily podstatu problému, jen potlačovaly symptomy. Pobyt v nemocnici jí také nepomohl, naopak, i tam zažila další trauma. „Chodila jsem roky k terapeutům, ale zdálo se, že to nikam nevede. Možná to ale nakonec přece jen pomohlo, nebo to prostě jen chtělo čas,“ zamýšlí se Alyssa.
Symptomy s kterými se musela potýkat, jí ničily život. ADHD jí bránilo soustředit se, deprese ji naplňovala prázdnotou, osamělostí a beznadějí. Často ztrácela chuť k jídlu a nemohla spát. Úzkostné ataky končily hyperventilací a zvracením. „Moje PTSD mi každý večer přináší živé, děsivé noční můry a extrémní paranoiu v každé situaci,“ popisuje. V době, kdy trpěla bipolární poruchou, se její nálada měnila doslova z vteřiny na vteřinu – od pláče ze smutku k pláči smíchem.
Když je toho moc
Kombinace všech těchto poruch Alyssu devastovala. Utíkala se k drogám a sebepoškozování. Byly dny, kdy nebyla schopná vstát z postele. Měla problém se o sebe postarat a odháněla od sebe všechny, které milovala. „Pořád jsem si říkala, že nikomu nebude vadit, když umřu. Ale teď už vím, že to není pravda,“ říká. A přiznává: „Dvakrát jsem se pokusila o sebevraždu. Poprvé, když mi bylo 12, a podruhé v 16. V obou případech jsem jen o vlásek unikla smrti.“
Trauma a poruchy ovlivnily nejen její každodenní život, ale i vztahy s lidmi. Alyssa nedokáže věřit mužům, bez ohledu na to, jak jsou milí nebo jak dlouho je zná. „Mám teď přehnaně ochranitelský pocit vůči dětem, protože jsem pochopila, jak snadné je je zneužít. Momentálně mám odpor k sexu, ale dřív jsem byla téměř sexuálně závislá. Dělala jsem cokoliv, abych získala pozornost mužů, protože jsem se podvědomě snažila zaplnit prázdnotu po normální otcovské figuře,“ vysvětluje. Bylo pro ni těžké udržet si přátelství, protože lidé nerozuměli důvodům jejího chování. Cítila se velmi osaměle.
Světlo na konci tunelu
Zlom nastal ve chvíli, kdy si Alyssa uvědomila, že její „sny“ nejsou sny, ale scény z dětství, které její mozek uvolňuje během spánku. To jí pomohlo zodpovědět si spoustu otázek o tom, co jí otec dělal. „Když jsem na to přišla, dokázala jsem se s tím smířit a posílilo mě to,“ říká. „Teď jsem plná naděje a mám mnohem pozitivnější pohled na všechno, což mi, věřím, pomůže v životě i přes mé současné poruchy.“ Proti úzkosti používá jednoduché dechové techniky a když ji přepadne deprese, vyhledá někoho, kdo jí pomůže. Když má děsivé sny, připomíná si, že minulost je minulost. ADHD kontroluje léky a pro udržení kontroly nad svými poruchami si dopřává horké koupele, medituje, dobrovolničí a cvičí jógu.
Velkou oporou jí byla i její matka. „Ne vždycky věděla, co říct, ale vždycky mi dala najevo, že jí na mně záleží, tím, že se mě zeptala, jestli nechci něco k jídlu nebo jestli mě může obejmout,“ vzpomíná Alyssa. A jaké ponaučení si z celé této zkušenosti odnesla? Že se člověk může rozhodnout, že nedovolí, aby ho špatná situace definovala. „Určitě mě to změnilo, ale k lepšímu. Zní to sice ohraně, ale jsem teď mnohem aktivnější v traumatických situacích, jsem emocionálně silnější a hlavně mám nesmírnou empatii k těm, kteří si prožívají něco z toho, co jsem prožila já,“ říká.
Alyssina rada na závěr?
„Vyhledejte pomoc a NIKDY se nevzdávejte. Vím, že je to strašně těžké, ale BEZ VÁS by NIC nebylo stejné. Pamatuju si, jak mě jednou nechali dvě hodiny čekat na lince pomoci, až jsem to nakonec vzdala a zavěsila. I to se občas stane. Když vám nezvedne telefon ani nejlepší kamarádka, musíte se sebrat a jít ven, dokud někoho nenajdete. A i když vás ten člověk třeba ani nevyslechne, už jen ten fakt, že jste se někomu snažili svěřit, vám pomůže se uklidnit a donutí vás to logicky uvažovat. Takže si pamatujte, že jste tady z nějakého zatraceného důvodu a musíte ho zjistit, než odejdete.“
A ještě jedna rada: „Zvířata jsou taky moc užitečná. Všem, kteří trpí nějakou poruchou, doporučuju pořídit si mazlíčka. Protože pamatujte, zvířata nesoudí a nediskriminují.“
Jsem moc ráda, že se Alyssa dokázala posunout dál a stát se tak skvělým člověkem. Pomozte mi šířit její příběh a inspirovat ostatní!