Archetypální psychologii vyvinul James Hillman ve druhé polovině 20. století. Vychází z jungovské tradice a je nejpříměji spřízněna s analytickou psychologií, avšak radikálně se od ní odchyluje: Archetypální psychologie relativizuje a deliteralizuje ego a zaměřuje se na samotnou psychiku neboli duši a archai, nejhlubší vzorce psychického fungování, „základní fantazie, které oživují veškerý život“ (Moore, in Hillman, 1991). Archetypální psychologie je polyteistická psychologie v tom smyslu, že se snaží rozpoznat nesčetné fantazie a mýty – bohy, bohyně, polobohy, smrtelníky a zvířata -, které utvářejí a jsou utvářeny našimi psychickými životy. Ego je pouze jednou z psychologických fantazií v rámci souboru fantazií.
Hillman se vzdělával v Jungově institutu a po jeho absolvování byl jeho ředitelem. Hlavní vliv na vývoj archetypální psychologie měla analytická psychologie Carla Junga. Je silně ovlivněna klasickými řeckými, renesančními a romantickými myšlenkami a idejemi. Mezi vlivné umělce, básníky, filozofy, alchymisty a psychology patří :Nietzsche, Henry Corbin, Keats, Shelley, Petrarca a Paracelsus. Ačkoli se všichni lišili ve svých teoriích a psychologiích, zdá se, že je spojuje společný zájem o psychiku – duši.
Hillman (1975) načrtl stručnou linii archetypální psychologie.
Hillman kritizoval psychologii 20. století (např. biologickou psychologii, behaviorismus, kognitivní psychologii), která přijala přírodovědeckou filozofii a praxi. Mezi hlavní výtky patří, že jsou reduktivní, materialistické a doslovné; jsou to psychologie bez psychiky, bez duše. Hillmanova tvorba je proto pokusem navrátit psychice její náležité místo v psychologii. Hillman vidí duši v imaginaci, fantazii, mýtu a metafoře. Duši vidí také odhalenou v psychopatologii, v symptomech psychických poruch. Psyche-pathos-logos je „řeč trpící duše“ neboli utrpení duše smyslem. Velká část Hillmanova myšlení se pokouší věnovat řeči duše, jak se odhaluje prostřednictvím obrazů a fantazií.
Hillman má komplexní „definici“ duše. Především konstatuje, že duše není „věc“, není entita. Není to ani něco, co se nachází „uvnitř“ člověka. Duše je spíše „perspektiva než substance, pohled na věci…(je) reflexivní; zprostředkovává události a vytváří rozdíly…“ (1975). Duše se nemá nacházet například v mozku nebo v hlavě (kam ji umisťuje většina moderních psychologií), ale člověk se nachází v psychice. Svět je zase anima mundi neboli svět obdařený duší. Hillman často cituje větu, kterou vymyslel romantický básník John Keats: „nazvěme svět údolím, kde se tvoří duše“.
Hillman (1975) navíc poznamenává, že duše:
Pojetí duše jako imaginativní možnosti ve vztahu k archai nebo kořenovým metaforám Hillman označil jako „poetický základ mysli“.
Protože se archetypální psychologie zabývá fantazií, mýtem a obrazem, není překvapivé, že sny jsou považovány za významné ve vztahu k duši a jejímu vytváření. Hillman nevěří, že sny jsou pouhým náhodným pozůstatkem nebo úletem z bdělého života (jak to prosazují fyziologové), ale ani že sny kompenzují boje bdělého života nebo že jsou do nich vkládány „tajné“ významy toho, jak by měl člověk žít (a la Jung). Sny nám spíše „říkají, kde se nacházíme, ne co máme dělat“ (1979). Hillman se proto staví proti tradičním interpretačním metodám analýzy snů. Hillmanův přístup je spíše fenomenologický než analytický (který rozkládá sen na jednotlivé části) a interpretační/hermeneutický (který může ze snového obrazu udělat „něco jiného“, než čím se ve snu jeví). Jeho slavné diktát týkající se obsahu a procesu snění zní: „Drž se obrazu“.
Hillman (1983) popisuje svůj postoj stručně:
Had ve snu se nestává něčím jiným: není ničím z toho, co zmínil Hillman, a není ani penisem, jak by tvrdil Freud, ani hadem z rajské zahrady, jak by zmínil Jung. Není to něco, co by si někdo mohl vyhledat ve snovém slovníku; jeho význam není předem dán. Černý had je spíše černý had. Přistupovat ke snovému hadovi fenomenologicky znamená jednoduše popsat hada a věnovat pozornost tomu, jak se had ve snu jeví jako had. Je to obrovský černý had, to je dáno. Jsou však ve snu i jiní hadi? Pokud ano, je větší než ostatní hadi? Nebo menší? Je to černý had mezi zelenými hady? Nebo je sám? Jaké je prostředí, poušť nebo deštný prales? Připravuje se had na krmení? Svléká se z kůže? Opaluje se na skále? Všechny tyto otázky jsou vyvolány primárním obrazem hada ve snu a jako takové mohou být bohatým materiálem odhalujícím psychologický život snícího a život psychiky, který sen vypovídá.
Hillman se odchyluje od Junga a jeho pojetí Já. Hillman považuje Junga za příliš preskriptivního a polemizuje s myšlenkou životních map, podle nichž se lze snažit správně růst.
Místo toho Hillman navrhuje, aby každý jednotlivec znovu zhodnotil své dětství a současný život a pokusil se najít své konkrétní povolání, semínko svého vlastního žaludu. Napsal, že má pomoci urychlit znovuzrození světa v prostoru mezi racionalitou a psychologií. Nahrazuje pojem dospívání mýtem o dospívání z lůna matky do chaotického, zmateného pozemského světa. Hillman odmítá formální logiku ve prospěch odkazů na kazuistiky známých lidí a domnívá se, že jeho argumenty jsou v souladu s puer eternis neboli věčným mládím, jehož krátkou horoucí existenci bylo možné spatřovat v dílech romantických básníků, jako byli Keats a Byron, a v nedávno zesnulých mladých rockových hvězdách, jako byli Jeff Buckley nebo Kurt Cobain. Hillman také odmítá kauzalitu jako určující rámec a místo ní navrhuje proměnlivou formu osudu, kdy události nejsou nevyhnutelné, ale nutně se nějakým způsobem projevují v závislosti na charakteru dané duše.