Bytí a čas (německy Sein und Zeit, 1927) je kniha německého filozofa Martina Heideggera. Přestože byla napsána rychle a navzdory tomu, že Heidegger nikdy nedokončil projekt nastíněný v úvodu, zůstává jeho nejdůležitějším dílem a hluboce ovlivnila filozofii 20. století, zejména existencialismus, hermeneutiku a dekonstrukci.
Heideggerův původní projekt
Bytí a čas se původně měly skládat ze dvou hlavních částí, každá část se skládala ze tří oddílů. Heidegger byl nucen připravit knihu k vydání, když dokončil pouze první dva oddíly z části první. Zbývající oddíly plánované pro Bytí a čas (zejména oddíly o čase a bytí, Kantovi a Aristotelovi) nebyly nikdy publikovány, i když v mnoha ohledech jsou v té či oné podobě řešeny v dalších Heideggerových dílech. Z hlediska struktury zůstává Bytí a čas tím, čím byl, když se poprvé objevil v tisku; skládá se ze zdlouhavého dvoudílného úvodu, po němž následuje oddíl první, „Přípravná základní analýza Daseinu“ a oddíl druhý, „Dasein a dočasnost“.
Na první stránce Bytí a Čas popisuje Heidegger projekt následujícím způsobem: „naším cílem v následujícím pojednání je vypracovat otázku smyslu bytí a učinit tak konkrétně.“ Heidegger tvrdí, že tradiční ontologie tuto otázku předpojatě přehlédla a odmítla ji jako příliš obecnou, nedefinovatelnou nebo zřejmou.
Místo toho Heidegger navrhuje pochopit bytí samo o sobě, odlišené od jakýchkoli specifických entit (bytostí). „‚Bytí‘ není něco jako bytost.“ Bytí, tvrdí Heidegger, je „to, co určuje bytosti jako bytosti, to v podmínkách, ve kterých jsou bytosti již chápány.“ Heidegger se snaží určit kritéria nebo podmínky, podle kterých se může konkrétní entita vůbec objevit (viz zveřejnění světa).
Pochopíme-li Bytí, objasníme si význam Bytí, neboli „smysl“ Bytí („Sinn des Seins“), kde „smyslem“ Heidegger míní, že „ve smyslu, v němž se něco stává srozumitelným jako něco“. Podle Heideggera, jelikož tento pocit Bytí předchází jakýmkoli představám o tom, jak nebo jakým způsobem existuje nějaká konkrétní Bytost nebo Bytosti, je předpojmový, nenavrhovací, a tudíž předvědecký. Podle Heideggera by tedy fundamentální ontologie byla vysvětlením chápání předcházejícího jakémukoli jinému způsobu poznání, jako je použití logiky, teorie, specifické ontologie nebo aktu reflexního myšlení. Zároveň neexistuje žádný přístup k Bytí jinak než prostřednictvím bytostí samotných – proto sledování otázky Bytí nevyhnutelně znamená ptát se na Bytost s ohledem na její Bytí. Heidegger tvrdí, že skutečné chápání bytí (Seinsverständnis) může probíhat pouze odkazem na konkrétní bytosti a že nejlepší metoda sledování bytí musí nevyhnutelně zahrnovat jakýsi hermeneutický kruh, to znamená (jak vysvětluje ve své kritice předchozí práce v oblasti hermeneutiky), že se musí opírat o opakující se, ale progresivní interpretační akty. „Metodickým smyslem fenomenologického popisu je interpretace.“
Otázka, kterou si Heidegger klade v úvodu Bytí a Čas, tedy zní: co je bytost, která umožní přístup k otázce smyslu Bytí? Heideggerova odpověď zní, že to může být jen ta bytost, pro kterou je otázka Bytí důležitá, bytost, pro kterou Bytí znamená. Jak již tato odpověď naznačuje, bytost, pro kterou je Bytí otázkou, není co, ale kdo. Heidegger toto Bytí nazývá Dasein (běžné německé slovo doslovně znamenající „Bytí-tam“), a metoda sledovaná v Bytí a Čase spočívá ve snaze vymezit vlastnosti Daseinu, a tím se přiblížit významu Bytí samého prostřednictvím výkladu dočasnosti Daseinu. Dasein není „člověk“, ale není nic jiného než „člověk“ – právě toto rozlišení umožňuje Heideggerovi tvrdit, že Bytí a Čas je něco jiného než filozofická antropologie.
Heideggerovo vyprávění o Daseinu prochází pitvou zkušeností Angstu a smrtelnosti a pak analýzou struktury „péče“ jako takové. Odtud nastoluje problém „autenticity“, tedy možnosti či možnosti, aby smrtelný Dasein existoval natolik naplno, že by mohl skutečně chápat bytí. Heideggerovi je v celé knize jasné, že nic nedává jistotu, že je Dasein tohoto chápání schopen.
A konečně, tato otázka autenticity jednotlivého Daseina nemůže být oddělena od „historikality“ Daseina. Na jedné straně je Dasein jako smrtelník „natahován“ mezi narozením a smrtí a vržen do svého světa, to jest vržen do svých možností, možností, které je Dasein pověřen převzít. Na druhé straně je přístup Daseina do tohoto světa a těchto možností vždy prostřednictvím historie a tradice – to je otázka „světové historikality“ a mezi její důsledky patří Heideggerův argument, že Daseinův potenciál autenticity spočívá v možnosti vybrat si „hrdinu“.
Obecněji je tedy výsledkem postupu Heideggerovy argumentace myšlenka, že bytí Daseina je čas. Nicméně Heidegger uzavírá svou práci souborem záhadných otázek, které předznamenávají nutnost destrukce (tedy transformace) dějin filozofie ve vztahu k časovosti – to byly otázky, kterými se měl zabývat v nikdy nedokončeném pokračování svého projektu:
Existenciální a ontologická konstituce celku Dasein je zakotvena v časovosti. V souladu s tím musí prapůvodní způsob temporalizace extatické časovosti sám o sobě umožnit extatický projekt bytí obecně. Jak má být tento způsob temporalizace časovosti vykládán? Existuje cesta vedoucí od pračasu ke smyslu bytí? Ukazuje se čas sám jako horizont bytí?
Fenomenologie u Heideggera a Husserla
I když Heidegger popisuje svou metodu v Bytí a Čas jako fenomenologickou, otázka jejího vztahu k fenomenologii Edmunda Husserla je složitá. Skutečnost, že Heidegger věří, že ontologie zahrnuje například neredukovatelný hermeneutický (interpretační) aspekt, by mohla být považována za odporující Husserlovu tvrzení, že fenomenologický popis je schopen určité formy vědecké pozitivity. Na druhé straně se však zdá, že několik aspektů přístupu a metody Bytí a Čas souvisí příměji s Husserlovou prací.
Ústřední huslerovský koncept přímočarosti veškerého myšlení – úmyslnosti – se například v Bytí a čase téměř nezmiňuje, ale někteří jej ztotožňují s Heideggerovým ústředním pojmem „Sorge“ (kura, starost nebo starost). Nicméně pro Heideggera představuje teoretické poznání pouze jeden druh úmyslného chování a tvrdí, že je založeno na fundamentálnějších způsobech chování a formách praktického zapojení se do okolního světa. Zatímco teoretické chápání věcí je chápe například podle „přítomnosti“, může to zakrývat, že naše první zkušenost s bytostí může být ve smyslu její „připravenosti k ruce“. Když tedy například někdo sáhne po nástroji, jako je kladivo, jeho chápání toho, co je kladivo, není určeno teoretickým chápáním jeho přítomnosti, ale tím, že je to něco, co potřebujeme v okamžiku, kdy chceme zatloukat. Teprve pozdější chápání by mohlo dospět k úvahám o kladivu jako předmětu.
Tento interpretační aspekt Heideggerova projektu měl hluboký vliv na hermeneutický přístup jeho studenta Hanse-Georga Gadamera.
Destrukce metafyziky
V rámci svého ontologického projektu Heidegger provádí reinterpretaci předchozí západní filosofie. Chce vysvětlit, proč a jak se teoretické poznání stalo tím nejzákladnějším vztahem k bytí. Toto vysvětlení má podobu destrukce (Destruktion) filosofické tradice, interpretační strategie, která odhaluje základní zkušenost bytí na základech předchozích filosofií, které se zakořenily a ukryly v teoretickém postoji metafyziky přítomnosti. Tato Destruktion není pouze negativní operací, ale spíše pozitivní transformací, neboli oživením.
V Bytí a čase se Heidegger krátce pustí do destrukce Descartovy filosofie, ale druhý díl, který měl být Destrukcí západní filosofie ve všech jejích fázích, nebyl nikdy napsán. V pozdějších dílech Heidegger používá tento přístup k interpretaci filosofií mimo jiné Aristotela, Kanta, Hegela a Platóna.
Tento aspekt Heideggerovy práce měl hluboký vliv na Jacquese Derridu, i když existují také důležité rozdíly mezi Heideggerovou Destruktion a Derridovou dekonstrukcí.
Bytí a čas je nebetyčným úspěchem Heideggerovy rané kariéry, ale z tohoto období pocházejí i další důležitá díla:
Přestože Heidegger nikdy nedokončil projekt nastíněný v Bytí a Čas, pozdější práce se výslovně zabývaly tématy a koncepty Bytí a Čas. Nejdůležitější z prací, které tak činí, jsou následující:
Bytí a čas ovlivnily mnoho filozofů a spisovatelů, mezi nimi Hannah Arendtovou, Leo Strausse, Alexandra Kojeva, Hanse-Georga Gadamera, Giorgia Agambena, Jean-Paula Sartra, Emmanuela Lévinase, Maurice Merleau-Pontyho, Alaina Badioua, Herberta Marcuse, Jacquese Derridy, Michela Foucaulta a Bernarda Stieglera. Přesněji řečeno, několik významných filosofických děl bylo přímo ovlivněno Bytím a Časem, i když v každém případě velmi odlišným způsobem. Nejvýznamnější z děl ovlivněných Bytím a Časem jsou následující: