Eros a civilizace je jedno z nejznámějších děl německého filozofa a společenského kritika Herberta Marcuse. Napsáno v roce 1955, je syntézou Karla Marxe a Sigmunda Freuda. Jeho název naráží na Freudovu civilizaci a její nespokojence. Marcusova vize nedemokratické společnosti, založená na Marxovi a Freudovi, předjímala hodnoty kontrakulturních společenských hnutí 60. let.
Marcuse v knize píše o společenském smyslu biologie – dějiny nejsou chápány jako třídní boj, ale jako boj proti potlačování našich instinktů. Tvrdí, že kapitalismus (pokud tak nikdy není pojmenován) nám brání v dosažení nerepresivní společnosti „založené na zásadně odlišné zkušenosti bytí, zásadně odlišném vztahu mezi člověkem a přírodou a zásadně odlišných existenčních vztazích“. Tvrdí, že Freudovo tvrzení, že represe je nezbytná pro to, aby civilizace přetrvala, je neopodstatněné a že Eros je osvobozující a konstruktivní.
Marcuse začíná konfliktem postulovaným Freudem v knize Civilizace a její nespokojenost – bojem mezi lidskými instinkty a represemi vyvolanými sociálně laděným svědomím (alias superegem). Freud tvrdil, že biologický střet mezi Erosem a civilizací je nevyhnutelný a má za následek, že historie člověka je jednou z jeho represí: „Naše civilizace je, obecně řečeno, založena na potlačování instinktů.“ Sex produkuje energii a ta je potlačována, aby energie mohla být nasměrována do pokroku – ale cenou za pokrok je převaha viny místo štěstí. „Pokrok“ je pro Marcuse konceptem k racionalizaci zachování převládajícího systému do budoucnosti, cíle, kterému je obětováno štěstí lidí v přítomnosti (a princip potěšení je celý o přítomnosti).
Marcuse tvrdí, že „nesmiřitelný konflikt není mezi prací (realitní princip – život bez volného času) a Erosem (princip potěšení – volný čas a potěšení), ale mezi odcizenou prací (výkonnostní princip – ekonomické rozvrstvení) a Erosem“. Sex je povolen pro „lepší“ (kapitalisty…) a pro pracující pouze tehdy, když neruší výkonnost. Domnívá se, že socialistická společnost by to mohla změnit nahrazením „odcizené práce“ „neodcizenou libidinální prací“, což by vedlo k „nedemokratické civilizaci založené na „nedemokratické sublimaci“. Jinými slovy, Marcuse se domnívá, že socialistická společnost by mohla být společností, aniž by potřebovala výkonnost „chudých“ a bez tak silného potlačování našich pudů jako v dnešní společnosti.
Argumentace závisí na předpokladu, že represe je do značné míry historickým fenoménem (dějiny lidstva jsou dějinami represe). Marcuse dochází k závěru, že biologická represe sama o sobě není problémem, ale že naše potíže pramení z dodatečné ‚přebytečné represe‘ produkované specifickými historickými institucemi našeho vlastního období. Výsledkem je filozofie, která je spojením Freuda a Marxe, nebo toho, co jeden recenzent nazval ‚erotizovaným Marxem‘.