Frenologická tabulka z 19. století
Frenologie (z řeckého φρήν, phrēn, „mysl“, a λόγος, logos, „vědění“) je teorie, která tvrdí, že na základě tvaru hlavy (čti „hrbolů“) lze určit charakter, osobnostní rysy a zločinnost. Vyvinul ji německý lékař Franz Joseph Gall kolem roku 1800 a v 19. století byla velmi populární, dnes je zdiskreditovaná jako pseudověda. Frenologii se však dostalo uznání jako protovědě za to, že přispěla do lékařské vědy myšlenkami, že mozek je orgánem mysli a že určité oblasti mozku mají lokalizované, specifické funkce.
Její zásady spočívaly v tom, že mozek je orgánem mysli a že mysl má soubor různých mentálních schopností, přičemž každá konkrétní schopnost je zastoupena v jiné části nebo orgánu mozku. Tyto oblasti prý byly úměrné sklonu a důležitosti duševní schopnosti daného jedince a lebeční kosti, které je překrývaly, tyto rozdíly odrážely.
Frenologii, která se zaměřuje na osobnost a charakter, je třeba odlišit od kraniometrie, která se zabývá studiem velikosti, hmotnosti a tvaru lebky, a fyziognomie, která se zabývá studiem rysů obličeje. Všechny tyto obory si však nárokují schopnost předpovídat vlastnosti nebo inteligenci. Kdysi byly intenzivně praktikovány v antropologii/etnologii a někdy využívány k „vědeckému“ zdůvodnění rasismu. Některé principy frenologie jsou dnes sice dobře zavedené, ale základní předpoklad, že osobnost je určována tvarem lebky, je téměř všeobecně považován za nepravdivý.
Definice frenologie s tabulkou z Websterova akademického slovníku, cca 1895.
Snahu lokalizovat schopnosti osobnosti v hlavě lze vysledovat již u filozofa Aristotela ve starém Řecku. První pokusy o vědecké měření tvaru lebky a jejího údajného vztahu k charakteru však provedl německý lékař Franz Joseph Gall (1758-1828), který je považován za zakladatele frenologie. Gall byl jedním z prvních, kdo považoval mozek za sídlo všech duševních činností.
V úvodu ke svému hlavnímu dílu Anatomie a fyziologie nervové soustavy obecně a mozku zvláště uvádí Gall následující prohlášení o principech, na nichž založil své učení:
Tato tvrzení lze považovat za základní zákony, na nichž byla postavena frenologie. Gall věřil, že díky pečlivému pozorování a rozsáhlým experimentálním měřením spojil aspekty charakteru, tzv. schopnosti, s přesně určenými orgány v mozku. Nejvýznamnějším Gallovým spolupracovníkem byl Johann Spurzheim (1776-1832), který úspěšně rozšířil frenologii ve Velké Británii a Spojených státech. Spurzheim zpopularizoval termín frenologie.
Mezi další významné autory, kteří se tomuto tématu věnovali, patří skotští bratři George Combe (1788-1858) a Andrew Combe (1797-1847). George Combe byl autorem některých nejpopulárnějších děl o frenologii a hygieně mysli, jako například The Constitution of Man nebo Elements of Phrenology.
Američtí bratři Lorenzo Niles Fowler (1811-1896) a Orson Squire Fowler (1809-1887) byli předními frenology své doby. Orson spolu se svými společníky Samuelem Wellsem a Nelsonem Sizerem vedli v New Yorku frenologickou firmu a nakladatelství Fowlers & Wells. Lorenzo strávil velkou část života v Anglii, kde založil slavné frenologické nakladatelství L. N. Fowler & Co; proslavil se svou frenologickou hlavou, porcelánovou hlavou, na níž byly vyznačeny frenologické schopnosti. Tento předmět se stal symbolem frenologie.
Ve viktoriánském období byla frenologie často brána zcela vážně. Mnoho významných veřejných osobností, jako například reverend Henry Ward Beecher (spolužák a první partner Orsona Fowlera), aktivně propagovalo frenologii jako ranou formu psychologického vhledu a osobního růstu. Tisíce lidí se obracely na frenologa, aby získaly radu v záležitostech, jako je přijímání zaměstnanců nebo hledání partnera pro manželství. Hlavní proud akademické obce však frenologii odmítal; obor byl vyloučen z Britské asociace pro rozvoj vědy. Popularita frenologie se v průběhu 19. století měnila, někteří ji považovali za obor podobný astrologii, chiromantii nebo pouhou pouťovou atrakci, zatímco jiní na toto téma vydávali vědecké knihy a časopisy.
Frenologie byla velmi populární také ve Spojených státech, kde byly vynalezeny automatické přístroje pro frenologickou analýzu. Jeden takový automatický elektrický frenometr je vystaven ve sbírce pochybných lékařských přístrojů ve Vědeckém muzeu Minnesoty v Saint Paul.
Na počátku 20. století se však frenologie těšila novému zájmu, zejména z pohledu evolucionismu na jedné straně a kriminologie a antropologie (jak ji studoval Cesare Lombroso) na straně druhé. Nejvýznamnějším britským frenologem tohoto století byl slavný londýnský psychiatr Bernard Hollander (1864-1934). Jeho hlavní díla The Mental Function of the Brain (1901) a Scientific Phrenology (1902) jsou zhodnocením Gallova učení. Hollander také zavedl kvantitativní přístup k frenologické diagnostice, definoval metodiku měření lebky a porovnávání měření se statistickými průměry.
Frenologii praktikovali také někteří vědci propagující rasistické ideologie, včetně nacismu. Jako „vědecký“ podklad pro rasovou nadřazenost používali (často sobě odporující) frenologická tvrzení, kromě jiných biologických „důkazů“.
Paul Bouts (1900-1999) se v Belgii začal zabývat frenologií z pedagogického prostředí a využil frenologickou analýzu k definování individuální pedagogiky. Kombinací frenologie s typologií a grafologií vytvořil globální přístup nazvaný psychognomie.
Prof. Bouts, římskokatolický kněz, se stal hlavním propagátorem obnoveného zájmu o frenologii a psychognomii ve 20. století v Belgii. Působil také v Brazílii a v Kanadě, kde založil charakterologické ústavy. Jeho díla Psychognomie a Les Grandioses Destinées individuelle et humaine dans la lumière de la Caractérologie et de l’Evolution cérébro-cranienne jsou považována za standardní práce v oboru. V posledně jmenovaném díle, které se zabývá paleoantropologií, Bouts rozvinul teleologický a ortogenetický pohled na zdokonalující se evoluci od paleoencefalických tvarů lebek pravěkého člověka, které podle něj stále převládají u zločinců a divochů, k budoucí dokonalosti.
Paul Bouts zemřel 7. března 1999. Po jeho smrti pokračuje v Boutsově práci nizozemská nadace PPP (Per Pulchritudinem in Pulchritudine), kterou vede Boutsova žačka Anette Müllerová.
Empirické vyvrácení však způsobilo, že většina vědců na počátku 20. století frenologii jako vědu opustila. Byly například pozorovány případy zjevně agresivních osob, které vykazovaly dobře vyvinutý „vlídný orgán“. Vyskytlo se mnoho dalších rozporuplných případů. Navíc s nástupem psychologie bylo mnoho vědců skeptických k tvrzení, že charakter člověka lze určit jednoduchými vnějšími měřítky.
Debby Applegate, Nejslavnější muž Ameriky: Beecher: The Biography of Henry Ward Beecher. Doubleday, 2006.
Obrázek Fowlerovy frenologické hlavy: Fowlerova frenologická hlava