Lehrbuch der Traumanalyse, 1949
V roce 1933, stejně jako několik nežidovských psychoterapeutů (Felix Boehm, Carl Mueller-Braunschweig a Werner Kemper) pomáhal založit „Göringův institut“ (Matthias Göring), který byl úzce spjat s nacistickým režimem a propagoval „novou německou duševní medicínu“, psychoterapii pro Německý rod. Po válce jeho účast v tomto institutu vyvolala polemiku v odborných kruzích, jako byla Mezinárodní psychoanalytická asociace.
S dalšími psychoterapeuty a analytiky, kteří odešli nebo byli vyloučeni z jiných psychoanalytických organizací, založil DPV (Deutsche Psychoanalytische Vereinigung). Po četných debatách o tom, zda by tito analytici měli či neměli vstoupit do Mezinárodní psychoanalytické asociace, Schultz-Hencke, který byl dlouho v rozporu se základními principy freudovské teorie, vytvořil „Neopsychanalyse“.
„Neopsychanalyse“ nebo neopsychoanalýza je psychoterapeutická technika, kterou takto pojmenoval Harald Schultz-Hencke.
V jedné ze svých knih doktor Schultz-Hencke tvrdil, že veškerá psychoterapie by měla být podrobena Leibniziově principu, že „veškerá věda musí být vyjádřena matematickými pojmy“. Z toho vyplývá, že i mladá věda musí usilovat o dosažení tohoto cíle. V této perspektivě Schultz-Hencke analyzoval všechny freudovské pojmy a eliminoval všechny ty, které na toto pravidlo nereagují, nebo které by na něj podle něj nikdy reagovat nemohly, jako je infantilní sexualita atd.
Takže svým způsobem je dualistický pohled na freudovskou psychoanalýzu zpochybněn ve prospěch monistického pohledu (a tudíž nezahrnuje pojmy o konfliktu mezi psychickými entitami atd..). Schultz-Hencke chtěl také podrobit pojem pojmenovaný Oidipův komplex statistickým studiím. Do jisté míry se tato kritika připojila k kritice Karla Poppera a dalších modernějších vědců, kteří především obhajovali kvantitativní analýzu a tedy statistiku.
Léčebnou techniku, kterou prosazoval Schultz-Hencke, následně vyvinul mimo jiné Helmut Bach, který postupně vymezoval myšlenky svého zakladatele k vytvoření „psychoanalýzy“ v mezích praktik stanovených IPA; k tomuto úsilí významně přispěli psychoterapeuti jako Franz Alexander, Karen Horney, René Laforgue a Erich Fromm.