V lingvistice je hypostáze (z řeckého slova ὑπόστασις znamenajícího základ, základnu nebo to, co stojí za) vztah mezi jménem a známou veličinou jako kulturní personifikace (tj. zpředmětnění s osobností) entity nebo kvality. Často konotuje personifikaci typicky živelných sil, jako je vítr a oheň nebo lidský život, plodnost a smrt. V deskriptivní lingvistice tento termín poprvé zavedl Leonard Bloomfield, aby vysvětlil použití synsémantických slov jako autosémantických ve větách, jako je I’m tired of your ifs and buts. V tomto významu se o významu užití slova mluví jako o celku.
Termín hypostáze je považován za vědecky a kulturně neutrální, a to pro účely popisu vztahů mezi jmény, které by se v rámci náboženství a teologie mohly označovat jako „zbožštění“ nebo jinak pejorativněji „modloslužba“. Pojem „hypostáze“ funguje jako jakýsi pojmový inverz pro termíny, které mohly vzniknout jako osobní jména a jazykově se vyvinuly v běžné termíny pro obecné pojmy a vlastnosti.