John Steiner je analytikem, který je členem Britské psychoanalytické společnosti.
Steiner, „plodný londýnský postkleinovec, je známý především svými koncepcemi „patologické organizace“ nebo „psychického ústupu“… mezi paranoidně-schizoidní a depresivní polohou“.
Paranoidně-schizoidní pozice
Steiner hovořil o „kolísání mezi oběma polohami, paranoidně-schizoidní a depresivní, zahrnující „období integrace vedoucí k depresivnímu fungování nebo dezintegrace a fragmentace vedoucí k paranoidně-schizoidnímu stavu“. Zdůraznil, že s blížícím se depresivním stavem se objevuje „pocit celistvosti jak v sobě, tak ve vztazích k objektům“.
1. Pól strachu ze ztráty objektu – „uvízl v první fázi depresivní pozice, v níž strach ze ztráty objektu ovládal jeho obrannou organizaci, takže tam nebylo možné dosáhnout truchlení“.
2. Zkušenost ztráty předmětu se vším, co z toho vyplývá pro odříkání.
Ve všech těchto subpozicích existuje možnost psychického stažení, které nabízí dočasný únik – ovšem za cenu psychického poškození. Steinerová, věrná Melanii Kleinové, se domnívá, že v průběhu života dochází k oscilaci mezi jednotlivými polohami a jejich dílčími rozděleními. Vše závisí na „poloze“ stažení, která se může ke každé z nich vázat. Na rozdíl od Donalda Winnicotta Steiner navrhuje, abychom si přechodné oblasti neidealizovali z toho důvodu, že by mohly být zaměňovány s psychickým stažením, které není tvořivé. Stažení je třeba chápat zároveň jako výraz destruktivity a obranu proti ní, sloužící kvazi-adaptivitě, která umožňuje klidný a dočasně chráněný prostor, ale za cenu zhoršeného kontaktu s realitou: „stažení do útočiště, kde byl pacient relativně zbaven úzkosti, ale kde byl vývoj minimální“.
Takové stažení lze také považovat za schizoidní regresi u Fairbairna.
„smyslu, hraniční pacient má tendenci vyhýbat se kontaktu se sebou samým i se svými objekty. Steiner zde odkazuje na málo známé teorie Henriho Reye o „marsupiálním prostoru“ nejranějšího života – psychologickém prostoru na analogii klokaního vaku, který trvá, dokud si jedinec nenajde osobní prostor oddělený od oblasti prsou: „hraniční pacient má často pocit, že byl z tohoto mateřského prostoru předčasně a krutě vytlačen“, což vytváří „‚klaustro-agorafobické‘ dilema… uvězněný v psychickém ústraní“.
„Ve snaze oslovit analyzandy v psychickém ústraní Steiner předložil myšlenku rozlišení mezi interpretacemi „zaměřenými na pacienta“ a „zaměřenými na analytika“, přičemž ty druhé se zaměřují na to, „čemu podle něj analyzand věří, že analytik věří“.