Systémy nočního vidění umožnily měření vizuálních prahů po 2. světové válce.
50. léta také znamenala významný vývoj v modelování výkonu zobrazovacích systémů nočního vidění. V letech 1957-1958 pracoval John Johnson, vědec Armády Spojených států amerických z laboratoře nočního vidění (nyní nazývané Night Vision & Electronic Sensors Directorate),
na vývoji metod předvídání detekce cíle, orientace, rozpoznání a identifikace. Ve spolupráci s dobrovolnými pozorovateli používal pan Johnson zařízení na zesilování obrazu k měření schopnosti dobrovolného pozorovatele identifikovat škálovatelné modelové cíle za různých podmínek. Jeho experimenty přinesly první empirické údaje o percepčních prazích, které byly vyjádřeny pomocí dvojic čar. Dvojice čar je vzdálenost subtifikovaná přes paralelní světlo a tmavé čáry na hranici vizuální ostrosti pozorovatele. Dvojice čar je ekvivalentem dvou pixelů.
Na prvním sympoziu Night Vision Image Intensifier Symposium v říjnu 1958 představil pan Johnson své poznatky v práci nazvané Analysis of Image Forming Systems. Práce popsala jak obrazové, tak frekvenční doménové přístupy k analýze schopnosti pozorovatelů
provádět vizuální úlohy s využitím technologie zesilovače obrazu. Později označované jako Johnson’s Criteria (Johnsonova kritéria) se ukázaly být závěry pana Johnsona tak důležitým průlomem v chápání výkonu vizuálních zařízení, že by poskytly základ pro vývoj
budoucích systémů. S využitím Johnsonových kritérií bylo vyvinuto mnoho prediktivních modelů pro senzorovou technologii, které predikují výkon senzorových systémů za různých podmínek prostředí a provozu.
Minimální rozlišení podle Johnsonových kritérií jsou:
Tato měření dávají 50% pravděpodobnost, že pozorovatel diskriminuje objekt na zadanou úroveň.
Nedávné práce v NVESD vedly k nahrazení Johnsonových kritérií. Ukazuje se, že metrika TTP (Targeting Task Performance) je mnohem robustnější v reprezentaci výkonu senzorů.