Nacházené učení je vzdělávání, které probíhá v prostředí funkčně shodném s prostředím, kde bude učení aplikováno:
Často se jedná o učení „právě včas“, ale ne vždy – hudební, sportovní a vojenský výcvik obvykle začíná velmi brzy a pokračuje po celou kariéru studujícího. A učebny určené pro učení v poloze se obvykle používají dlouho předtím, než vznikne „potřeba“ učit se materiál po ruce.
Přednášky a rozhovory mezi účastníky mohou být zapojeny, ale obvykle nejsou jediným středem pozornosti a jsou drženy zkrátka. Na rozdíl od tradiční výuky ve třídě nebo na semináři, situované učení předpokládá, že probíhající procesy, do kterých je člověk osobně a fyzicky zapojen, např. okolní klima a ekosystém, sociální síť ostatních, kteří dělají totéž, mění schopnost afektivního učení.
Ve filozofii vzdělávání je lokalizované učení obvykle považováno za velmi žádoucí, ale je také poněkud drahé vzhledem k tomu, že vyžaduje cestování, nástroje atd., které mohou být poměrně drahé. Výslovná pozornost k budování návyků, je poměrně důležitá v situovaném učení, a to může být způsobeno určitou spřízněností s behaviorismem a předpokladem, že kondice je důležitější než získané „učení knih“. Průvodce po vašem boku je často kontrastován s mudrcem na pódiovém přístupu přednášek ve třídě.
Budování etických vztahů mezi účastníky a rozvoj kohortní etiky, která je společná všem vrstevníkům, takže vzájemný tlak působí pozitivně ke zlepšení výkonu, je také součástí většiny situovaných učebních teorií.
Existují také situované teorie etiky a ekonomie, např. většina zelené ekonomie a poznání – které se přenáší situovaným učením. Všechny zdůrazňují skutečný fyzický, geografický, ekologický a infrastrukturní stav, ve kterém se aktér nachází, dostupnost tohoto okolí a uvědomění si možností, které v něm člověk činí.
Jean Lave a Etienne Wenger (1991) Situated Learning. Legitimní periferní účast, Cambridge: University of Cambridge Press