V kriminalistice se Pozitivistická škola pokusila najít vědeckou objektivitu pro měření a kvantifikaci kriminálního chování. Když se vědecká metoda stala hlavním paradigmatem v hledání všech znalostí, byla sociální filozofie klasické školy nahrazena hledáním vědeckých zákonů, které by objevili odborníci. Dělí se na biologickou, psychologickou a sociální.
Pokud byla evoluční teorie Charlese Darwina vědecká jako aplikovaná na zvířata, měl by být stejný přístup aplikován na „člověka“ jako na „zvíře“.
Historicky se medicína začala zajímat o problém kriminality, produkovala studie fyziognomie (viz Johann Kaspar Lavater a Franz Joseph Gall) a vědu frenologie, která spojovala atributy mysli s tvarem mozku, jak odhalit skrze lebku. Tyto teorie byly populární, protože společnost a případná selhání její vlády nebyly příčinami kriminality. Problém spočíval ve sklonech jednotlivých pachatelů, kteří byli biologicky odlišitelní od zákonů dbalých občanů. Toto téma bylo zesíleno Italskou školou a prostřednictvím spisů Cesara Lombrose (viz L’Uomo Delinquente, Zločinec), které identifikovaly fyzické charakteristiky spojené s degenerací prokazující, že zločinci byli atavistickými návraty k dřívější evoluční formě. Charles Göring (1913) tyto charakteristiky nepotvrdil, ale shledal zločince menšími, lehčími a méně inteligentními, tj. shledal kriminalitu spíše „normální“ než „patologickou“ (srov. práce Hootona našla důkazy o biologické méněcennosti). William Sheldon identifikoval tři základní tělesné nebo somatotypy (tj. endomorfy, mezomorfy a ektomorfy) a zavedl stupnici, která měřila, kam byl každý jednotlivec umístěn. Dospěl k závěru, že delikventi mají tendenci k mezomorfii. Moderní výzkum by mohl spojovat fyzickou velikost a atletičnost a agresivitu, protože fyzicky silnější lidé mají schopnost používat násilí s menší šancí, že jim bude při jakékoliv odvetě ublíženo. Jinak se takový raný výzkum již nepovažuje za platný. Vývoj genetiky přinesl další potenciální vrozenou příčinu kriminality, kdy chromozom a další genetické faktory byly různě identifikovány jako významné pro výběr dědičnosti spíše než prostředí jako příčiny kriminality. Důkazy z rodinných studií, studií s dvojčaty a adopcí bohužel neukazují přesvědčivé empirické důkazy, které by upřednostňovaly kteroukoli z těchto příčin.
Existuje řada renomovaných studií, které prokazují spojitost mezi nižší inteligencí a kriminalitou. Důkazy jsou však nejednoznačné, protože studie mezi vězeňskou populací prostě testují ty skutečně dopadené zločince, což může být způsobeno tím, že nedokázali zločiny řádně naplánovat nebo tím, že nedokázali odolat výslechovým technikám a své zločiny přiznali. Pokud mají špatnou inteligenci, je také méně pravděpodobné, že budou odrazeni.
Testosteron a adrenalin jsou spojovány s agresivitou a násilím a s tím spojeným vzrušením a vzrušením. Nadměrná konzumace alkoholu může snižovat hladinu cukru v krvi a vést k agresivitě a užívání chemických látek v potravinách a nápojích je spojováno s hyperaktivitou a určitým kriminálním chováním.
Sigmund Freud rozdělil osobnost na id, primitivní biologické pudy, superego, internalizované hodnoty a ego, paměť, vnímání a poznávání. Navrhl, že zločinné chování je buď důsledkem duševní nemoci nebo slabého svědomí. John Bowlby navrhl teorii připoutanosti, v níž byla mateřská deprivace faktorem, který mohl vést k delikvenci. To bylo zavrženo ve prospěch všeobecného strádání (Michael Rutter: 1981) nebo „rozbitých domovů“ (Glueck: (1950), v nichž nepřítomní nebo bezcitní rodiče mají tendenci plodit špatně vychované děti.
Hans Eysenck (1987) uvedl, že „…určité typy osobnosti mohou být náchylnější k reakci antisociálního nebo kriminálního chování na faktory prostředí toho či onoho druhu.“ Navrhl tři dimenze osobnosti: introverzi/extroverzi, neutrotismus a psychoticismus. Pro tyto účely je osobnost ustáleným referenčním rámcem, v němž člověk řeší současnou situaci a rozhoduje se, jak se má chovat. Některé rysy budou občas dominantní a pak ve vyváženém vztahu k jiným rysům, ale rysy každého člověka budou přiměřeně stabilní a předvídatelné (viz Marshall: 1990 a Seidman:1994). Proto jakmile jsou příslušné rysy osobnosti adaptovány na kriminální životní styl, pravděpodobně přetrvají, dokud vyrovnávací podmiňovací síla znovu nevytvoří normální sociální zábrany. Některé formy kriminálního chování, jako jsou sexuální trestné činy, byly medializovány léčbou nabízenou spolu s trestem.
V obecné rovině pozitivismus odmítal klasickou teorii spoléhat na svobodnou vůli a snažil se identifikovat pozitivní příčiny, které určovaly sklon ke kriminálnímu chování. Spíše než biologické nebo psychologické příčiny tato větev školy identifikuje jako příčinu „společnost“. Proto environmentální kriminologie a další podškoly, které studují prostorové rozložení zločinů a pachatelů (viz Adolphe Quetelet, který zjistil, že zločinnost je relativně konstantní, a Chicagská škola, která pod vedením Roberta E. Parka vnímala město jako formu superorganismu, rozdělenou do oblastí zapojených do nepřetržitého procesu invaze, dominance a následnictví. Zatímco Emile Durkheim identifikoval společnost jako společenský fenomén, vnější k jednotlivcům, s kriminalitou jako běžnou součástí zdravé společnosti. Deviance nebyla nic jiného než „ohraničení“, tlačící na určení současných hranic morálky a přijatelnosti.