Úvod do psychopedie
Vzhledem k tomu, že pro pacienta a jeho rodinné příslušníky je často obtížné přijmout diagnózu pacienta, má psychovzdělávání také za úkol přispívat k destigmatizaci psychických poruch a snižovat bariéry v léčbě.
Díky lepšímu pohledu na příčiny a následky nemoci psychovzdělávání často rozšiřuje pohled pacienta na jeho nemoc a toto zvýšené porozumění může pozitivně ovlivnit pacienta. Riziko relapsu je tímto způsobem sníženo; pacienti a rodinní příslušníci, kteří jsou o nemoci lépe informováni, se cítí méně bezmocní.
Důležitými prvky v psychovzdělávání jsou:
Specifické oblasti psychovzdělávání
Pojem psychovzdělávání byl poprvé zmíněn v lékařské literatuře v článku Johna E. Donleyho „Psychoterapie a převýchova“ v časopise The Journal of Abnormal Psychology, který vyšel v roce 1911. Teprve o 30 let později se první použití slova psychovzdělávání objevilo v lékařské literatuře v názvu knihy „The psychoeducational clinic“ od Briana E. Tomlinsona. New York, NY, US: MacMillan Co. Tato kniha vyšla v roce 1941. Ve francouzštině je první výskyt pojmu psychopedagogika v diplomové práci „La stabilité du comportement“ vydané v roce 1962.
Popularizace a rozvoj pojmu psychovzdělávání do jeho současné podoby je široce připisována americkému badateli C.M. Andersonovi v roce 1980 v souvislosti s léčbou schizofrenie. Jeho výzkum se soustředil na vzdělávání příbuzných ohledně příznaků a procesu schizofrenie. Také jeho výzkum se zaměřil na stabilizaci společenské autority a na zlepšení zacházení s rodinnými příslušníky mezi sebou. A konečně výzkum C.M. Andersona zahrnoval účinnější techniky zvládání stresu. Psychoedukace v behaviorální terapii má svůj původ, v opětovném osvojení emočních a sociálních dovedností pacientem. V posledních několika letech byly vyvinuty stále systematičtější skupinové programy, aby byly znalosti srozumitelnější pacientům a jejich rodinám.
Jednoduchá a skupinová psychoedukace
Psychoedukace může probíhat v rámci diskuze mezi čtyřma očima nebo ve skupinách a u psychologů a lékařů. Ve skupinách je o svém onemocnění informováno několik pacientů najednou. Svou roli v procesu hojení hraje také výměna zkušeností mezi dotčenými pacienty a vzájemná podpora.
Možná rizika a nežádoucí účinky
Ve skutečnosti nic nehovoří proti účasti v psychoedukativní skupině. Akutně nemocní pacienti jsou však často přetíženi schizofrenní psychózou a trpí podstatným myšlením, koncentrací a poruchami pozornosti, a to již na počátku jejich nemoci. Je třeba dbát na to, aby pacient nebyl zahlcen příliš mnoha informacemi. Kromě pozitivních účinků terapeutického opatření, jako je psychoedukace, je v zásadě třeba zvážit i další možná rizika. Podrobné znalosti nemoci, zejména pokud jde o šance na uzdravení, možnosti terapie a průběh nemoci, mohou pacienta a/nebo člena rodiny stresovat. Proto je třeba si udělat přesný obrázek rizik týkajících se psychického stavu pacienta. Je třeba zvážit, nakolik pacient již rozumí a nakolik je pacient schopen pojmout a zpracovat ve svém současném stavu. Je třeba zvážit schopnost koncentrace a také maximální úroveň emočního stresu, který pacient může snést. V rámci psychoedukačního programu je možné zvážit výběr aspektů a/nebo možností terapie a diskutovat s pacientem. V opačném případě si pacient může vytvořit neúplný obrázek o své nemoci a může si vytvořit představu o alternativách léčby z hlediska neúplných informací. Odborník by však měl také udělat úplnou reprezentaci možností léčby a je třeba věnovat pozornost tomu, aby pacient nekladl nadměrné nároky, tj. aby podával příliš mnoho informací najednou.