Vědomí • Předvědomí
Nevědomí • Libido • Drive
Id, ego a super-ego
Psychoanalytická interpretace
Transference • Resistance
Psychoanalytické osobnostní faktory
Psychosexuální vývoj
Psychosociální vývoj
Freudovská psychoanalytická škola
Analytická psychologie
Ego psychologie
Sebeopsychologie • Lacanian
Neofreudovská škola
Neopsychoanalytická škola
Objektové vztahy
Interpersonální • Relativní
The Independent Group
Příloha • Ego psychologie
Sigmund Freud • Carl Jung
Alfred Adler • Anna Freud
Karen Horney • Jacques Lacan
Ronald Fairbairn • Melanie Klein
Harry Stack Sullivan
Erik Erikson • Nancy Chodorow
Výklad snů
Čtyři základní pojmy
Za principem slasti
Historie psychoanalýzy
Psychoanalytici
Psychoanalytický trénink
Myšlenka původně založená Sigmundem Freudem po jeho práci s pacientkou Elizabeth (1892), která trpěla hysterickými symptomy bez organického základu. Jak bylo v té době u Freuda pravidlem, pokusil se ji zhypnotizovat, ale zjistil, že je náchylná k procitnutí z transu bez vzpomínek na to, co se stalo, což následně způsobilo, že hypnotická sezení neměla žádný terapeutický přínos. Tento jev byl ražený odpor a byl považován za obecnou zatvrzelost v diskutování, vzpomínání nebo přemýšlení o znepokojivých nebo ohrožujících minulých událostech.
Psychoanalytické počátky rezistence
„Je zde však ještě jeden úhel pohledu, který si můžete osvojit, abyste porozuměli psychoanalytické metodě. Odhalení nevědomí a jeho uvedení do vědomí se provádí tváří v tvář trvalému odporu (Widerstände) na straně pacienta. Proces uvedení tohoto nevědomého materiálu na světlo je spojen s bolestí (Unlust), a kvůli této bolesti ji pacient znovu a znovu odmítá. Je pak na vás, abyste do tohoto konfliktu vstoupili v pacientově duševním životě. Pokud se vám podaří ho přesvědčit, aby přijal, díky lepšímu porozumění, něco, co až dosud, v důsledku této automatické regulace bolestí, odmítal (potlačoval), pak dosáhnete něčeho, co směřuje k jeho vzdělání. Neboť je výchovou i přimět člověka, který nerad vstává z postele brzy ráno, aby tak přesto učinil. Psychoanalytická léčba může být obecně chápána jako taková převýchova v překonávání vnitřních odporů.“ (Sigmund Freud, 1959/1904, s. 261-262, závorky v originále)
Primární zisk proti sekundárnímu zisku Modely odporu
Ačkoli pojem rezistence, jak jej známe dnes v psychoterapii, je do značné míry spojován se Sigmundem Freudem, představa, že někteří pacienti „lpí na své nemoci“ (S. Freud, 1959/1904, str. 254) byla populární v medicíně v devatenáctém století a odkazovala na pacienty, jejichž neduhy se nezlepšily, pravděpodobně kvůli „sekundárním ziskům“ sociálních, fyzických a finančních výhod spojených s nemocí (Leahy, 2001). Freudův jediný příspěvek k této počáteční představě rezistence přišel jako vedlejší efekt z jeho většího, revolučnějšího příspěvku na poli psychologie: Šíření a popularizace vlivu nevědomí na lidské chování (Hergenhan & Olson, 2003). Proto, ačkoliv byl Freud vyškolen a obeznámen s pojmem sekundárního zisku populárního v té době (Freud, 1959/1926a, str. 97-100), dospěl k názoru, že jde o nevědomý jev.
Konkrétnějším Freudovým příspěvkem k léčbě duševně narušených byl model lidského psychologického fungování, který nabídl vysvětlení primárních zisků, které pacienti získávají ze svých psychiatrických symptomů (Fenichel, 1945; Wolitzky, 2003). Tento model vysvětluje, že symptomy představují nevědomý kompromis výměnou za to, že postižený bude ušetřen jiných, zážitkově horších, psychologických nepříjemností (Unlusten). Toto pojetí primárního zisku je to, co Freud (1959/1896) označil za „kompromisní formaci“ (Kompromisslösung; str. 163). A zatímco rozdíl mezi primárním ziskem (vnitřními výhodami) a sekundárním ziskem (vnějšími výhodami) Freud přímo nevyslovil, narážel na to například: „V občanském životě může být nemoc použita jako zástěrka k zamaskování neschopnosti v profesi nebo v soutěži s jinými lidmi; zatímco v rodině může sloužit jako prostředek k obětování ostatních členů a vydírání důkazů jejich lásky nebo k vnucování vlastní vůle vůči nim….shrnujeme to do pojmu „zisk z nemoci“….Ale jsou i jiné motivy, které leží ještě hlouběji, pro udržení se nemoci…[b]ty však nelze pochopit bez nové cesty do psychologické teorie“ (1959/1926b, str. 222-223).
Odpor jako konfliktní agentury
Rezistence klientů jako patogenní v praxi
Je však zásadní poznamenat, že kompromisní formace dosažené těmito dvěma agenturami nebyly Freudem teoretizovány jako bytostně patogenní. Byly považovány za bytostně lidské. To znamená, že kompromisní formace vedoucí k psychiatrickým symptomům byla považována za patologickou jen proto, že vedla k psychiatrickým symptomům. Patologie nebyla chápána jako akt kompromisu sama o sobě – protože kompromis mezi různými agenturami mysli (později pojmenovaný id nebo nevědomý sex a destrukční pudy, ego nebo princip reality a superego nebo svědomí) představoval pro Freuda (1959/1937a) základní lidský stav (Wyss, 1973) – ale z výsledků specifického kompromisu, který vedl k nežádoucím symptomům. Podobně bylo kompromisní řešení chápáno jako výsledek „úspěšné obrany“ (S. Freud, 1959/1896, str. 163) – proti nelibosti – pokud to vedlo ke „zdánlivému zdraví“ (str. 163), chápané jako nedostatek symptomů. To však nebyl případ lidí, kteří vyhledali léčbu: jejich kompromisy nebyly z definice úspěšné – jinak by nebyli zarmouceni a nehledali by pomoc. Prakticky vzato tedy mezi lidmi hledajícími léčbu byly kompromisy, kterých dříve dosáhli, ipso facto patogenní.
Klíčoví hráči ve Freudově teorii odporu
Klíčoví aktéři této Kompromisslösungovy teorie o produkci a udržování příznaků představují jádro Freudovy teorie rezistence. Jsou jimi: Represe (často používaná zaměnitelně s termínem antikatexis, k popisu síly, která bojuje proti katexi, nebo uspokojuje), obrana, nelibost, úzkost, nebezpečí, kompromis, symptom a prožitek (ať už vnější nebo vnitřní). Tři z termínů byly občas Freudem používány zaměnitelně – odpor, represe a obrana – s nepatrnými rozdíly ve významu: Rezistence byla často používána k odkazu na behaviorální projevy vyhýbání se přímému kontaktu s tísnivými myšlenkami (včetně ovlivnění), zatímco obrana byla konstruktem vyššího řádu, který vysvětloval behaviorální projevy, a represe byla obecným aktem popírání vědomí (Strachey, 1959). Jak napsal Freud (1959/1926): „Akce podniknutá na ochranu represe je v analytické léčbě pozorovatelná jako odpor. Rezistence předpokládá existenci toho, co jsem nazval antikatexis“ (str. 157). A, „Úkol obrany proti nebezpečnému vnímání je mimochodem společný všem neurózám“ (str. 159). Podobně se často nerozlišovaly pojmy úzkost, nelibost a nebezpečí, které měly obecný význam negativního vlivu, zatímco občas měly konkrétnější významy. Konkrétnější významy lze shrnout buď jako prožitky bezmoci a ztráty objektu (označované také jako strach), nebo „signální úzkost“ působící jako varování před potenciální hrozící ztrátou nebo bezmocí (Freud, 1959/1926, str. 169-172; Strachey, 1959; Wyss, 1973).
Změna moře ve Freudově teorii odporu
Pět druhů odporu Freuda
Poté, co Freud (1959/1926, s. 157-160) připustil libido (a jeho vrozenou motivaci a děj) egu i id a skrze ego i superegu, pak vymezil „pět druhů odporů, se kterými se setkáváme v analýze“ (přičemž zdůraznil, že seznam není vyčerpávající), tři ego, jedno id a jedno superego, vyjmenované následovně:
1. „Represe“, např. reakce-formace, posedlost, fobie (tj. popírání nebo vyhýbání se)
2. „Transference,“ (tj. projekce)
3. „Zisk z nemoci,“ (tj. sekundární zisk)
4. „Nutkání opakovat,“ (tj. vystupovat)
5. „Pocit viny nebo potřeba trestu,“ (tj. sebesabotáž)
Všechny slouží explicitnímu účelu obrany ega proti pocitům nepohody, neboť, jak napsal Freud (1959/1926):
„Pro ego je těžké nasměrovat svou pozornost k vjemům a myšlenkám, kterým se až dosud vyhýbalo, nebo uznat jako sounáležitost k sobě samému impulsy, které jsou úplným opakem těch, které zná jako své vlastní“ (str. 159).
První dvě formy odporu pracují na zabránění materiálu v dosažení vědomí, zatímco poslední tři pracují na udržení materiálu, kterému se dříve vyhýbalo z vědomí.
Freudova léčba rezistence
Freud pohlížel na všech pět kategorií rezistence jako na něco, co vyžaduje více než jen intelektuální vhled nebo porozumění k překonání. Psychoanalýzu charakterizoval jako zahrnující tři procesy překonávání patogenních rezistencí, „vzpomínání, opakování a procházení“ (1959/1914a, str. 366) a zdůraznil zásadní složku „procházení“ v procesu změny: „Tento stav současné nemoci je posouván kousek po kousku v rámci rozsahu a oblasti působení léčby, a zatímco pacient jej prožívá jako něco reálného a skutečného, musíme splnit terapeutický úkol, který spočívá především v jeho převádění zpět do pojmů minulosti“ (str. 371).
Procházení tak umožňuje klientům „poznat tento odpor“ a „objevit potlačené instinktivní trendy, které živí rezistenci“ (str. 375) a je to tento zážitkově přesvědčivý proces, který „odlišuje analytickou léčbu od každého druhu sugestivní léčby“ (str. 376). Z tohoto důvodu Freud (1959/1913) trval na tom, aby terapeuti zůstali neutrální, a řekl jen tolik, kolik „je naprosto nezbytné, aby ho [pacienta] udrželi mluvit“ (str. 343), aby rezistence mohla být v přenosu klientů vidět co nejjasněji a stala se zřejmou i pro samotné klienty. Význam Freudovy práce v úspěšné psychoanalytické léčbě – a jeho požadavek, aby rezistence byla uznána a přehodnocena s obnoveným uznáním minulých událostí – tak znovu opakuje nerozdělitelnou vazbu, kterou Freud naznačil mezi přenosem a rezistencí („transference-rezistence“, Freud, 1959/1912; Fenichel, 1945; viz také empirická podpora v Pattonovi, Kivlighanovi, Jr., & Multonovi, 1997) a možná shrnuje jeho odkaz psychoterapii.
Anderson, C. M. & Stewart, S. (1983). Zvládnutí rezistence: Praktický průvodce rodinnou terapií. New York: Guilford Press.
Beutler, L. E., Moleiro, C. M., & Talebi, H. (2002a). Rezistence v psychoterapii: Jaké závěry jsou podpořeny výzkumem? Journal of Clinical Psychology, 58(2), 207-217.
Beutler, L. E., Moleiro, C. M., & Talebi, H. (2002b). Resistance. In J. C. Norcross (Ed.), Psychoterapie relationships that work: Therapist contributions and responsiveness to patient needs (pp. 129-144). New York: Oxford University Press.
Bischoff, M. M. (1997). Prediktory odporu klientů v poradenské interakci. Neveřejná doktorská disertace, University of Illinois, Urbana-Champaign.
Fenichel, O. (1945). Psychoanalytická teorie neurózy. New York: Norton.
Freud, S. & Breuer, J. (1959). O psychickém mechanismu hysterických jevů. In E. Jones (Ed.) & J. Riviere (Trans.) Collected Papers (Vol. 1, s. 24-41). New York: Basic Books. (Původní dílo vydané v roce 1893)
Freud, S. (1959). Obranné neuro-psychózy. In E. Jones (Ed.) & J. Riviere (Trans.) Collected Papers (Vol. 1, s. 59-75). New York: Basic Books. (Původní dílo vydané v roce 1894)
Freud, S. (1959). Další poznámky k obranným neuro-psychózám. In E. Jones (Ed.) & J. Riviere (Trans.) Collected Papers (Vol. 1, s. 155-182). New York: Basic Books. (Původní dílo vydané v roce 1896)
Freud, S. (1959). Formulace týkající se dvou principů v duševním fungování. In E. Jones (Ed.) & J. Riviere (Trans.) Collected Papers (Vol. 4, s. 13-21). New York: Basic Books. (Původní dílo vydané v roce 1911)
Freud, S. (1959). Dynamika přenosu. In E. Jones (Ed.) & J. Riviere (Trans.) Collected Papers (Vol. 2, s. 312-322). New York: Basic Books. (Původní dílo vydané v roce 1912)
Freud, S. (1959). Další doporučení v technice psychoanalýzy. In E. Jones (Ed.) & J. Riviere (Trans.) Collected Papers (Vol. 2, s. 342-365). New York: Basic Books. (Původní dílo vydané v roce 1913)
Freud, S. (1959). Další doporučení v technice psychoanalýzy: Rozpomínání, opakování a propracovávání. In E. Jones (Ed.) & J. Riviere (Trans.) Collected Papers (Vol. 2, s. 366-376). New York: Basic Books. (Původní dílo vydané v roce 1914a)
Freud, S. (1959). O historii psychoanalytického hnutí. In E. Jones (Ed.) & J. Riviere (Trans.) Collected Papers (Vol. 1, s. 287-359). New York: Basic Books. (Původní dílo vyšlo v roce 1914b)
Freud, S. (1959). Autobiografická studie. In J. Strachey (Ed. & Trans.) Standard edition of the complete psychological works of Sigmund Freud (Vol. 20, pp. 7-70). London: Hogarth Press. (Original work published in 1925)
Freud, S. (1959). Inhibitions, symptoms, and anxiety. In J. Strachey (Ed. & Trans.) The standard edition of complete psychological works of Sigmund Freud (Vol. 20, pp. 75-175). London: Hogarth Press. (Original work published in 1926a)
Freud, S. (1959). Otázka laické analýzy. In J. Strachey (Ed. & Trans.) Standard edition of the complete psychological works of Sigmund Freud (Vol. 20, pp. 183-250). London: Hogarth Press. (Original work published in 1926b)
Freud, S. (1959). Analýza termizovatelná a nekonečná. In E. Jones (Ed.) & J. Riviere (Trans.) Collected Papers (Vol. 5, s. 316-357). New York: Basic Books. (Původní dílo vydané v roce 1937a)
Freud, S. (1959). Constructions in analysis. In E. Jones (Ed.) & J. Riviere (Trans.) Collected Papers (Vol. 5, s. 358-371). New York: Basic Books. (Původní dílo publikované v roce 1937b)
Gabbard, G. O. (2001). Psychoanalýza a psychoanalytická psychoterapie. In W. J. Livesley (Ed.), Handbook of personality disorders: Theory, research, and treatment. New York: Guilford Press.
Hergenhahn, B. R., & Olson, M. H. (2003). Úvod do teorií osobnosti (6. vyd.). Upper Saddle River, NJ: Prentice Hall.
Leahy, R. L. (2001). Překonávání rezistence v kognitivní terapii. New York: Guilford Press.
Miller, W. R., & Rollnick, S. (2002). Motivational interviewing (2. vyd.). New York: Guilford Press.
Patton, M. J., Kivlighan Jr., D. M., & Mutton, K. D. (1997). The Missouri Psychoanalytic Counseling Research Project: Relation of changes in counseling process to client outcomes. Journal of Counseling Psychology, 44(2), 189-208.
Phares, E.J., & Chaplin, W.F. (1997). Psychoanalytická teorie: Freudovská revoluce, disent a revize. Úvod do osobnosti, 4. vyd. Addison-Wesley.
Popper, K. R. (1992). Realismus a cíl vědy. New York: Routledge. (Původní práce vyšla v roce 1956)
Strachey, J. (1959). Redakční úvod. In J. Strachey (Ed. & Trans.) Standardní vydání kompletních psychologických děl Sigmunda Freuda (Vol. 20, s. 77-86). London: Hogarth Press.
Turkat, I. D. & Meyer, V. (1982). Přístup k analýze chování. In P. L. Wachtel (Ed.) Resistance: Psychodynamic and behavioral approaches. New York: Plenum Press.
Wachtel, P. L. (1982). Resistance: Psychodynamic and behavioral approaches. New York: Plenum Press.
Winston, B., Samstag, L. W., Winston, A., & Muran, J. C. (1994). Zákroky obhajoby pacientů/terapeutů. Psychoterapie: Teorie, výzkum, praxe, trénink, 31(3), 478-491.
Wolitzky, D. L. (2003). Teorie a praxe tradiční psychoanalytické léčby. In A. S. Gurman & S. B. Messer (Eds.) Esenciální psychoterapie (2. vyd., s. 24-68). New York: Guilford Press.
Wyss, D. (1973). Psychoanalytické školy od počátku do současnosti (G. Onn Trans.). New York: Aronson. (Původní práce vyšla v roce 1961)