Reprodukční práva jsou zákonná práva a svobody týkající se reprodukce a reprodukčního zdraví. Světová zdravotnická organizace definuje reprodukční práva takto:
Reprodukční práva spočívají na uznání základního práva všech párů a jednotlivců svobodně a odpovědně rozhodovat o počtu, rozestupu a načasování svých dětí a mít k tomu informace a prostředky a právo dosáhnout nejvyššího standardu sexuálního a reprodukčního zdraví. Zahrnují také právo všech rozhodovat o rozmnožování bez diskriminace, nátlaku a násilí.
Reprodukční práva začala rozvíjet podmnožinu lidských práv na Mezinárodní konferenci OSN o lidských právech v roce 1968. Výsledné nezávazné Vyhlášení Teheránu bylo prvním mezinárodním dokumentem, který uznal jedno z těchto práv, když uvedl, že: „Rodiče mají základní lidské právo svobodně a odpovědně určovat počet a vzdálenost svých dětí.“ Státy jsou však při začleňování těchto práv do mezinárodně právně závazných nástrojů pomalé. Zatímco tedy některá z těchto práv již byla uznána v tvrdém právu, tedy v právně závazných mezinárodních nástrojích o lidských právech, jiná byla zmíněna pouze v nezávazných doporučeních, a proto mají v mezinárodním právu přinejlepším status měkkého práva, zatímco další skupina musí být mezinárodním společenstvím teprve přijata, a proto zůstává na úrovni obhajoby.
Podle Knudsena jsou otázky související s reprodukčními právy jedněmi z nejintenzivněji zpochybňovaných otázek práv na celém světě, bez ohledu na socioekonomickou úroveň populace, náboženství nebo kulturu. Reprodukční práva mohou zahrnovat některé nebo všechny z následujících: právo na legální nebo bezpečný potrat, právo na kontrolu porodnosti, právo na přístup ke kvalitní reprodukční zdravotní péči a právo na vzdělání a přístup, aby se reprodukční volby obešly bez nátlaku, diskriminace a násilí. Reprodukční práva mohou také zahrnovat právo na vzdělání o antikoncepci a sexuálně přenosných infekcích a osvobození od nucené sterilizace, potratů a antikoncepce a ochranu před praktikami založenými na pohlaví, jako je řezání ženských genitálií (FGC) a mrzačení mužských genitálií (MGM).
Toto právo bylo potvrzeno Valným shromážděním OSN v roce 1974 v Deklaraci o sociálním pokroku a rozvoji, která uvádí „Rodina jako základní jednotka společnosti a přirozené prostředí pro růst a blahobyt všech jejích členů, zejména dětí a mládeže, by měla být podporována a chráněna tak, aby mohla plně převzít své povinnosti v rámci společenství. Rodiče mají výlučné právo svobodně a odpovědně určovat počet a rozestupy svých dětí.“ Mezinárodní konference OSN o ženském roce 1975 zopakovala vyhlášení Teheránu.[citace nutná]
Dvacetiletý „káhirský akční program“ byl přijat v roce 1994 na Mezinárodní konferenci o populaci a rozvoji (ICPD) v Káhiře. Nezávazný akční program tvrdil, že vlády nesou odpovědnost za uspokojování reprodukčních potřeb jednotlivců, a nikoli demografických cílů. Doporučil, aby služby plánování rodičovství byly poskytovány v souvislosti s dalšími službami reprodukčního zdraví, včetně služeb pro zdravý a bezpečný porod, péče o sexuálně přenosné infekce a péče po potratech. ICPD se zabývala také otázkami, jako je násilí na ženách, obchod se sexem a zdraví dospívajících. Káhirský program je prvním mezinárodním politickým dokumentem, který definuje reprodukční zdraví, a uvádí:
Reprodukční zdraví je ve všech záležitostech týkajících se reprodukčního systému a jeho funkcí a procesů stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, a nikoli pouze nepřítomnost nemoci nebo neduživosti. Reprodukční zdraví tedy znamená, že lidé jsou schopni vést uspokojivý a bezpečný sexuální život a že mají schopnost reprodukce a svobodu se rozhodnout, zda, kdy a jak často tak budou činit. V této poslední podmínce je implicitně zakotveno právo mužů a žen být informováni [o] a mít přístup k bezpečným, účinným, dostupným a přijatelným metodám plánování rodičovství podle své volby, jakož i k dalším metodám regulace plodnosti, které nejsou v rozporu se zákonem, a právo na přístup k vhodným zdravotnickým službám, které umožní ženám bezpečně projít těhotenstvím a porodem a poskytnou párům největší šanci mít zdravé dítě [odst. 72].
Na rozdíl od předchozích populačních konferencí byla v Káhiře zastoupena široká škála zájmů od nejnižší úrovně až po úroveň vlády. ICPD se zúčastnilo 179 států a celkově se jí zúčastnilo jedenáct tisíc zástupců vlád, nevládních organizací, mezinárodních agentur a občanských aktivistů. ICPD se nezabývala dalekosáhlými důsledky epidemie HIV/AIDS. V roce 1999 byla doporučení na ICPD+5 rozšířena o závazek vzdělávání v oblasti AIDS, výzkumu a prevence přenosu z matky na dítě, jakož i o vývoj vakcín a mikrobicidů.
Káhirský akční program byl přijat 184 členskými státy OSN. Mnoho latinskoamerických a islámských států nicméně vzneslo formální výhrady k programu, zejména k jeho pojetí reprodukčních práv a sexuální svobody, k jeho zacházení s potraty a k jeho možné neslučitelnosti s islámským právem.
Čtvrtá světová konference o ženách, která se konala v roce 1995 v Pekingu, ve své nezávazné deklaraci a akční platformě podpořila definici reprodukčního zdraví obsaženou v káhirském programu, ale stanovila širší kontext reprodukčních práv:
Lidská práva žen zahrnují jejich právo mít kontrolu nad záležitostmi souvisejícími s jejich sexualitou a rozhodovat o nich svobodně a odpovědně, včetně sexuálního a reprodukčního zdraví, bez nátlaku, diskriminace a násilí. Rovné vztahy mezi ženami a muži ve věcech sexuálních vztahů a rozmnožování, včetně plného respektování integrity osoby, vyžadují vzájemný respekt, souhlas a sdílenou odpovědnost za sexuální chování a jeho důsledky [odst. 96].
Pekingská platforma vymezila dvanáct vzájemně souvisejících kritických oblastí lidských práv žen, které vyžadují obhajobu. Platforma formulovala reprodukční práva žen jako „nedělitelná, univerzální a nezcizitelná lidská práva“.
Reprodukční práva a lidská práva
Vzhledem k tomu, že většina stávajících právně závazných mezinárodních nástrojů v oblasti lidských práv výslovně nezmiňuje sexuální a reprodukční práva, široká koalice nevládních organizací, státních úředníků a odborníků pracujících v mezinárodních organizacích úspěšně prosazuje reinterpretaci těchto nástrojů tak, aby se realizace již mezinárodně uznávaných lidských práv propojila s realizací reprodukčních práv. Příkladem tohoto propojení je Káhirský akční program z roku 1994:
„reprodukční práva zahrnují určitá lidská práva, která jsou již uznána ve vnitrostátních zákonech, mezinárodních dokumentech o lidských právech a dalších příslušných konsensuálních dokumentech OSN. Tato práva spočívají na uznání základního práva všech párů a jednotlivců svobodně a odpovědně rozhodovat o počtu, rozestupu a načasování svých dětí a mít k tomu informace a prostředky a právo na dosažení nejvyšší úrovně sexuálního a reprodukčního zdraví. Zahrnuje také právo všech rozhodovat o reprodukci bez diskriminace, nátlaku a násilí, jak je vyjádřeno v dokumentech o lidských právech. Při výkonu tohoto práva by měli brát v úvahu potřeby svých žijících a budoucích dětí a své povinnosti vůči společenství.“
Obdobně Amnesty International tvrdí, že realizace reprodukčních práv je spojena s realizací řady uznávaných lidských práv, včetně práva na zdraví, práva na svobodu před diskriminací, práva na soukromí a práva nebýt podroben mučení nebo špatnému zacházení. Ne všechny státy však akceptovaly začlenění reprodukčních práv do souboru mezinárodně uznávaných lidských práv. Na káhirské konferenci několik států vzneslo formální výhrady buď k pojmu reprodukčních práv, nebo k jeho konkrétnímu obsahu. Například Ekvádor uvedl, že:
„S ohledem na akční program Mezinárodní konference o populaci a rozvoji v Káhiře a v souladu s ustanoveními ústavy a ekvádorských zákonů a s normami mezinárodního práva delegace Ekvádoru potvrzuje mimo jiné následující zásady zakotvené v jeho ústavě: nedotknutelnost života, ochrana dětí od okamžiku početí, svoboda svědomí a náboženského vyznání, ochrana rodiny jako základní jednotky společnosti, odpovědné otcovství, právo rodičů vychovávat své děti a formulování populačních a rozvojových plánů vládou v souladu se zásadami respektování suverenity. Delegace Ekvádoru proto vkládá výhradu, pokud jde o všechny pojmy jako „regulace plodnosti“, „přerušení těhotenství“, „reprodukční zdraví“, „reprodukční práva“ a „nechtěné děti“, které by tak či onak v rámci akčního programu mohly zahrnovat potraty.“
Podobné výhrady vznesly Argentina, Dominikánská republika, Salvador, Honduras, Malta, Nikaragua, Paraguay, Peru a Svatý stolec. Islámské země jako Brunej Darussalam, Džibutsko, Írán, Jordánsko, Kuvajt, Libye, Sýrie, Spojené arabské emiráty a Jemen vznesly široké výhrady proti jakémukoli prvku programu, který by mohl být vykládán jako odporující šaríe. Guatemala dokonce zpochybnila, zda by konference mohla legálně vyhlásit nová lidská práva.
Reprodukční práva jako práva žen
Populační fond OSN (UNFPA) a Světová zdravotnická organizace (WHO) prosazují reprodukční práva s primárním důrazem na práva žen. V tomto ohledu se OSN a WHO zaměřují na řadu otázek, včetně přístupu ke službám plánování rodičovství, sexuální výchovy, menopauzy a redukce porodnických píštělí, na vztah mezi reprodukčním zdravím a ekonomickým postavením.
Reprodukční práva žen jsou rozvíjena v souvislosti s právem na svobodu před diskriminací a sociálním a ekonomickým postavením žen. Skupina Rozvojové alternativy se ženami pro novou éru (DAWN) vysvětlila souvislost v následujícím prohlášení:
Reprodukční práva jako práva mužů
Reprodukční práva mužů si nárokují různé organizace, a to jak pro otázky reprodukčního zdraví, tak i další práva související se sexuálním rozmnožováním.
Tři mezinárodní problémy v oblasti reprodukčního zdraví mužů jsou pohlavně přenosné nemoci, rakovina a vystavení toxinům.
V poslední době se rozmnožovací právo mužů s ohledem na otcovství stalo předmětem debat v USA Termín „mužský potrat“ zavedla Melanie McCulleyová, advokátka z Jižní Karolíny, v článku z roku 1998. Teorie začíná premisou, že když žena otěhotní, má možnost potratu, adopce nebo rodičovství; v kontextu právně uznané rovnosti pohlaví argumentuje, že v nejranějších fázích těhotenství by domnělý (údajný) otec měl mít právo vzdát se všech budoucích rodičovských práv a finanční odpovědnosti, takže informované matce zůstávají stejné tři možnosti. Viz alimenty.
V roce 2006 podalo Národní centrum pro muže v USA případ Dubay vs. Wells (přezdívaný „Roe vs. Wade pro muže“), který argumentoval tím, že v případě neplánovaného těhotenství, když svobodná žena informuje muže, že je s ním těhotná, měl by mít možnost vzdát se všech otcovských práv a povinností. Zastánci argumentují tím, že by to ženě poskytlo čas učinit informované rozhodnutí a dalo by to mužům stejná reprodukční práva jako ženám. Ve svém zamítnutí případu americký odvolací soud (šestý obvod) uvedl, že „čtrnáctý dodatek neodpírá [státu] pravomoc zacházet s různými třídami osob různými způsoby“.
Otázky reprodukčních práv
Provádění káhirského akčního programu
Provádění káhirského akčního programu se v jednotlivých zemích značně liší. V mnoha zemích se po zavedení přístupu založeného na lidských právech objevilo napětí po zavedení ICPD. Od zavedení ICPD rozšířilo mnoho zemí své programy reprodukčního zdraví a pokusilo se začlenit zdravotní služby pro matky a děti do plánování rodičovství. Větší pozornost je věnována zdraví dospívajících a důsledkům nebezpečných potratů. Lara Knudsenová podotýká, že ICPD se podařilo dostat feministický jazyk do literatury vlád a populačních agentur, ale v mnoha zemích nejsou základní koncepty široce uváděny do praxe. Na dvou přípravných zasedáních ICPD+10 v Asii a Latinské Americe byly Spojené státy za vlády George W. Bushe jediným státem, který byl proti akčnímu programu ICPD.
Aktivisté bojující za potrat tvrdí, že „dvacet procent všech těhotenství na celém světě končí potratem a téměř polovina těchto potratů je nebezpečná a často nezákonná“. Existují však i spolehlivější fakta: podle WHO se ročně uskuteční více než 45 milionů (legálních i nelegálních) potratů. Zároveň každý rok zemře přibližně 66 500 žen na komplikace spojené s nebezpečným potratem (podle údajů opakovaně publikovaných organizací Ipas).
Článek Světové zdravotnické organizace označuje bezpečné, legální potraty za „základní právo žen bez ohledu na to, kde žijí“ a nebezpečné potraty za „tichou pandemii“. Článek uvádí, že „ukončení tiché pandemie nebezpečných potratů je naléhavým imperativem veřejného zdraví a dodržování lidských práv“. Uvádí také, že „přístup k bezpečným potratům zlepšuje zdraví žen a naopak, jak bylo doloženo v Rumunsku za režimu prezidenta Nicolae Ceausescua“ a „legalizace potratů na žádost je nezbytným, ale nedostatečným krokem ke zlepšení zdraví žen“ s odvoláním na to, že v některých zemích, jako je Indie, kde jsou potraty legální již desítky let, zůstává přístup ke kompetentní péči omezen kvůli jiným překážkám. Globální strategie WHO pro reprodukční zdraví, přijatá Světovým zdravotnickým shromážděním v květnu 2004, poznamenala: „Nebezpečný potrat musí být řešen jako preventivní příčina mateřské úmrtnosti a nemocnosti jako součást rozvojových cílů tisíciletí v oblasti zlepšení zdraví matek a dalších mezinárodních rozvojových cílů a cílů.“ Vývojové a výzkumné vzdělávání WHO v oblasti lidské reprodukce (HRP), jehož výzkum se týká sexuálního a reprodukčního zdraví a života lidí, má celkovou strategii boje proti nebezpečným potratům, která zahrnuje čtyři vzájemně související činnosti :
Při vyjednávání Káhirského akčního programu na Mezinárodní konferenci o populaci a rozvoji (ICPD) v roce 1994 byla tato otázka tak sporná, že se delegáti nakonec rozhodli vypustit jakékoliv doporučení legalizovat potraty a místo toho doporučili vládám, aby poskytovaly řádnou potratovou péči a investovaly do programů, které sníží počet nechtěných těhotenství.
Dne 18. dubna 2008 přijalo Parlamentní shromáždění Rady Evropy, skupina složená z poslanců ze 47 evropských zemí, rezoluci vyzývající k dekriminalizaci potratů v rámci přiměřených gestačních limitů a k zaručenému přístupu k bezpečným potratovým procedurám. Nezávazná rezoluce byla schválena 16. dubna poměrem hlasů 102 ku 69.
Během ICPD a po ní se některé zúčastněné strany pokusily vykládat pojem „reprodukční zdraví“ v tom smyslu, že zahrnuje potrat jako prostředek plánovaného rodičovství nebo dokonce právo na potrat. Tyto výklady však neodrážejí shodu dosaženou na konferenci.
Pro Evropskou unii, kde jsou právní předpisy týkající se potratů jistě méně omezující než jinde, předsednictví Rady jasně uvedlo, že závazek Rady podporovat „reprodukční zdraví“ nezahrnuje podporu potratů. Stejně tak Evropská komise v odpovědi na otázku poslance Evropského parlamentu upřesnila:
„Pojem „reprodukční zdraví“ definovala Organizace spojených národů (OSN) v roce 1994 na mezinárodní konferenci o populaci a rozvoji v Káhiře. Akční program přijatý v Káhiře podpořily všechny členské státy Unie. Unie nikdy nepřijala alternativní definici „reprodukčního zdraví“ k definici uvedené v akčním programu, která se o potratech nezmiňuje.“
Pokud jde o USA, je třeba poznamenat, že jen několik dní před káhirskou konferencí vedoucí delegace USA, viceprezident Al Gore, do protokolu uvedl:
„Smeťme ze stolu falešnou otázku: USA neusilují o zavedení nového mezinárodního práva na potrat a nedomníváme se, že by potrat měl být podporován jako metoda plánování rodičovství.“
O několik let později postoj americké administrativy v této debatě znovu potvrdila velvyslankyně USA při OSN Ellen Sauerbreyová, když na zasedání Komise OSN pro postavení žen prohlásila, že „nevládní organizace se pokoušejí tvrdit, že Peking nějakým způsobem vytváří nebo přispívá k vytvoření mezinárodně uznávaného základního práva na potrat“. Dodala: „Neexistuje žádné základní právo na potrat. A přesto se stále objevuje převážně pod vlivem nevládních organizací, které se snaží tento termín unést a snaží se z něj udělat definici“.
Společný výzkum Institutu rozvojových studií uvádí, že „přístup k bezpečnému potratu je otázkou lidských práv, demokracie a veřejného zdraví a odepření takového přístupu je hlavní příčinou úmrtí a poškození zdraví, což představuje značné náklady pro [mezinárodní] rozvoj“. Výzkum upozorňuje na nespravedlnosti v přístupu k bezpečnému potratu jak na globální, tak na národní úrovni a zdůrazňuje význam globálních a národních hnutí pro reformu, která by se tímto problémem zabývala. Posun bojovníků za reprodukční práva od agendy založené na problémech (právo na potrat), k bezpečnému, legálnímu potratu nejen jako lidskému právu, ale vázanému demokratickými a občanskými právy, byl důležitým způsobem, jak přeformulovat debatu o potratech a agendu reprodukční spravedlnosti.
K nuceným nebo nuceným sterilizacím a potratům může docházet také v souvislosti s politikou kontroly populace.
Od 70. do 80. let rostlo napětí mezi ženskými aktivistkami za zdraví, které prosazují reprodukční práva žen v rámci přístupu založeného na lidských právech, a obhájkyněmi kontroly populace. Na Světové populační konferenci OSN v Mexico City v roce 1984 se politiky kontroly populace staly terčem útoků ze strany ženských obhájkyň zdraví, které tvrdily, že úzké zaměření politik vede k nátlaku a snížení kvality péče a že tyto politiky ignorují různorodé sociální a kulturní kontexty, v nichž se v rozvojových zemích plánovalo rodičovství. V 80. letech si epidemie HIV/AIDS vynutila širší diskusi o sexu do veřejného diskurzu v mnoha zemích, což vedlo k většímu důrazu na otázky reprodukčního zdraví nad rámec snižování plodnosti. Rostoucí odpor k úzkému zaměření kontroly populace vedl počátkem 90. let k významnému odklonu od minulých politik kontroly populace.
„Byli jsme lídry v předkládání argumentů pro právo ženy zvolit si potrat v rámci mezinárodních lidských práv. Neexistuje však závazná tvrdá norma, která by uznávala právo žen na ukončení těhotenství. (…) I když existují tvrdé normy zakazující diskriminaci na základě pohlaví, které se vztahují na dospívající dívky, jsou problematické, protože musí být uplatňovány na hmotné právo (tj. právo na zdraví) a hmotná reprodukční práva dospívajících nejsou „tvrdá“ (zatím!). Neexistují tvrdé normy týkající se diskriminace na základě věku, které by chránily schopnost dospívajících uplatňovat svá práva na reprodukční zdraví, sexuální výchovu nebo reprodukční rozhodování. Kromě toho neexistují tvrdé normy zakazující diskriminaci na základě rodinného stavu, což je často problém, pokud jde o přístup nesezdaných dospívajících ke službám a informacím v oblasti reprodukčního zdraví. Měkké normy podporují myšlenku, že tvrdé normy se vztahují na dospívající do 18 let. Také vyplňují podstatné mezery v tvrdých normách, pokud jde o služby a informace v oblasti reprodukčního zdraví a také o reprodukční autonomii adolescentů. (…) V mezinárodním právu v oblasti lidských práv neexistují žádné tvrdé normy, které by se přímo zabývaly HIV/AIDS. Zároveň řada orgánů pro lidská práva vyvinula měkké normy, aby zajistila práva, která jsou zranitelná v důsledku epidemie HIV/AIDS. (…) Praktiky, které mají důsledky pro reprodukční práva žen v souvislosti s HIV/AIDS, nejsou dosud plně pokryty stávajícím mezinárodním právem, i když měkké normy se jimi do určité míry zabývaly. (…) Neexistuje výslovný zákaz povinného testování HIV pozitivních těhotných žen podle mezinárodního práva. (…) Žádná z celosvětových smluv o lidských právech výslovně nezakazuje sňatky dětí a žádná smlouva nepředepisuje vhodný minimální věk pro sňatek. Povinnost stanovit minimální věk při sňatku spočívá na smluvních stranách těchto smluv. (…) Musíme se ve velké míře spoléhat na měkké normy, které se vyvinuly z TMB a které jsou obsaženy v dokumentech z konferencí, abychom mohli tvrdit, že sňatky dětí jsou porušením základních lidských práv.“
„Kapitola VII: vkládáme výhradu k celé kapitole, neboť mandát Valného shromáždění ke Konferenci se nevztahuje na vytváření nebo formulaci práv; tato výhrada se tedy vztahuje na všechny odkazy v dokumentu na „reprodukční práva“, „sexuální práva“, „reprodukční zdraví“, „regulaci plodnosti“, „sexuální zdraví“, „jednotlivce“, „sexuální výchovu a služby pro nezletilé“, „potrat ve všech jeho formách“, „distribuci antikoncepce“ a „bezpečné mateřství“.