V hierarchické organizaci podniků v minulosti nebylo neobvyklé, že průměrné rozpětí bylo 1 až 10 nebo dokonce méně. To znamená, že jeden vedoucí pracovník dohlížel v průměru na deset zaměstnanců. V 80. letech 20. století došlo ke zploštění organizačních struktur, což způsobilo, že se průměrné rozpětí přiblížilo 1 až 100. To bylo umožněno zavedením levných informačních technologií, které nahradily mnoho středních manažerů (jejichž hlavním úkolem bylo shromažďovat informace od provozních manažerů, zpracovávat je a předkládat je vyššímu vedení). Počítače také umožnily realizovat úkoly spojené s řízením větších skupin.
Současný posun k samostatně řízeným multifunkčním týmům a dalším formám nehierarchických struktur snížil význam konceptu rozpětí řízení.
Teorie o optimálním rozpětí kontroly sahají až k V. A. Graicunasovi. V roce 1933 použil předpoklady o mentální kapacitě a rozpětí pozornosti k vytvoření souboru praktických heuristik. L. F. Urwick (1956) vyvinul teorii založenou na geografické rozptýlenosti a potřebě osobních setkání. Navzdory četným pokusům od té doby nebyla předložena žádná přesvědčivá teorie. Důvodem je skutečnost, že optimální rozpětí řízení závisí na mnoha proměnných včetně organizační struktury, dostupné technologie, vykonávaných funkcí a kompetencí manažera i zaměstnanců.