Chovanci v ústavu Bedlam Asylum, jak je zobrazil William Hogarth
Tradičně se šílenstvím rozumí chování, kdy člověk porušuje společenské normy (například rodičovskou autoritu) a stává se nebezpečným sobě i ostatním. V řeckých tragédiích a u Shakespeara se často hovoří o šílenství v tomto smyslu. Z psychologického hlediska se jedná o obecný lidový a právní termín definující chování ovlivněné duševní labilitou. Slovník Merriam-Webster jej definuje jako pomatený stav mysli nebo nedostatek porozumění. Dnes se s ním nejčastěji setkáváme jako s neformálním termínem nebo v úzkém právním kontextu obhajoby z důvodu nepříčetnosti a v lékařské profesi se tomuto termínu nyní vyhýbáme ve prospěch specifických diagnóz duševních chorob jako schizofrenie a jiných psychotických poruch. Při obecné diskusi o duševní nemoci se za preferovaný deskriptor považuje také „patologie“.
V angličtině slovo „sane“ pochází z latinského adjektiva sanus, které znamená zdravý. Fráze „mens sana in corpore sano“ se často překládá jako „zdravá mysl ve zdravém těle“. Z tohoto pohledu lze šílenství považovat za špatné zdraví mysli, nikoli nutně mozku jako orgánu (i když i ten může mít vliv na duševní zdraví), ale spíše se týká vadné funkce duševních procesů, jako je například uvažování. Latinský výraz pro „zdravý“ je „compos mentis“ (doslova „složené mysli“) a eufemistický výraz pro šílenství je „non compos mentis“. V právu mens rea znamená, že v době spáchání činu (actus reus) měl pachatel trestný úmysl nebo byl vinen.
Šílenství jako diagnóza je nyní ve Spojených státech považováno za právní, nikoli lékařský termín. Dříve se pod tento termín zahrnovaly schizofrenní a jiné psychotické poruchy. Ty jsou charakterizovány sociálním stažením, zhoršením péče o vlastní osobu, neschopností vnímat sebe sama jako samostatnou entitu, rychlým střídáním myšlenek a témat, autistickým pohlcením, halucinačními příznaky, bludy a často depersonalizací. Příznaky mohou být jednotlivé nebo kombinované s velkými rozdíly mezi postiženými. Motorická aktivita je obecně snížena a vzhled se stává bizarním, zatímco jsou patrné percepční a konverzační deformace.
K výše uvedeným příznakům mohou přispívat zdravotní poruchy, jako je dysfunkce štítné žlázy, poruchy nadledvin nebo hypofýzy, které je třeba před stanovením psychiatrické diagnózy vyloučit. Léčba zahrnuje hospitalizaci a podávání antipsychotik. Prognóza je obvykle výborná při zmírnění příznaků, ale porucha se může po vysazení léků opakovat.
V 18. století zavedli Francouzi a Angličané humánní zacházení s klinicky nepříčetnými lidmi, i když kritéria pro stanovení diagnózy a umístění do ústavu byla podstatně volnější než dnes a často zahrnovala i takové stavy, jako je vada řeči nebo epilepsie.
Nejstarším ústavem na světě je londýnská nemocnice Bethlem Royal Hospital, známá také jako Bedlam, která začala přijímat duševně nemocné v roce 1403. První americká léčebna byla postavena ve Williamsburgu ve Virginii kolem roku 1773. Před 19. stoletím sloužily tyto nemocnice spíše k izolaci duševně nemocných nebo sociálně ostrakizovaných od společnosti, než k jejich léčbě nebo udržování zdraví. Obrazy z této doby zobrazovaly pacienty připoutané provazy nebo řetězy, často k postelím nebo ke stěnám, nebo spoutané ve svěracích kazajkách.
Zatímco v trestním právu může nepříčetnost sloužit jako obhajoba trestných činů, ve většině států USA se definice nepříčetnosti liší. Všechny jurisdikce vyžadují posouzení příčetnosti, aby se nejprve vyřešila otázka, zda obžalovaný trpí duševní chorobou, či nikoli. Většina soudů akceptuje závažné duševní onemocnění, jako je psychóza, ale neakceptuje diagnózu poruchy osobnosti pro účely obhajoby z nepříčetnosti. Druhou otázkou je, zda duševní choroba narušila schopnost obžalovaného rozlišovat mezi dobrem a zlem. To znamená, zda obžalovaný věděl, že údajné jednání bylo v době spáchání trestného činu v rozporu se zákonem. Některé jurisdikce navíc přidávají otázku, zda obžalovaný v době spáchání trestného činu ovládal své chování. Například pokud obžalovaného ke spáchání protiprávního činu nutil nějaký aspekt jeho duševní choroby, mohl by být obžalovaný vyhodnocen jako osoba, která v době spáchání trestného činu neovládala své chování. Soudní znalci v oboru duševního zdraví předkládají svá hodnocení soudu. Vzhledem k tomu, že otázka příčetnosti nebo nepříčetnosti je otázkou právní, a nikoli lékařskou, konečné rozhodnutí o statusu obžalovaného ohledně obhajoby z důvodu nepříčetnosti učiní soudce a/nebo porota.
Ve většině jurisdikcí ve Spojených státech je v případě přijetí námitky nepříčetnosti obžalovaný umístěn do psychiatrické léčebny na dobu nejméně 60 dnů za účelem dalšího posouzení a poté je nejméně jednou ročně znovu posuzován.
„Jak být příčetný na šílených místech.“