Slavoj Zizek

Slavoj Žižek (* 21. března 1949) je slovinský sociolog, filozof a kulturní kritik. Narodil se v Lublani ve Slovinsku (tehdy součást Jugoslávie), v Lublani získal titul D.A. z filozofie a vystudoval psychoanalýzu na univerzitě v Paříži. V roce 1990 byl kandidátem strany Liberální demokracie Slovinska na prezidenta Republiky Slovinsko.

Žižek je dobře známý svým užitím děl Jacquese Lacana v novém čtení populární kultury. Píše na nespočet témat včetně fundamentalismu, tolerance, politické korektnosti, globalizace, subjektivity, lidských práv, Lenina, mýtu, kyberprostoru, postmodernismu, multikulturalismu, Davida Lynche a Alfreda Hitchcocka.

Žižek je vedoucím výzkumným pracovníkem Sociologického ústavu Univerzity v Lublani ve Slovinsku. Působí jako hostující profesor mimo jiné na University of Chicago, Columbia, London Consortium, Princeton, The New School, European Graduate School, University of Minnesota, University of California, Irvine a University of Michigan. V současnosti je mezinárodním ředitelem Birkbeck Institute for the Humanities na Birkbeck College, University of London.

Žižekovu ranou kariéru brzdilo politické prostředí Jugoslávie sedmdesátých let. V roce 1975 mu bylo zabráněno získat místo na univerzitě v Lublani poté, co byla jeho diplomová práce považována za politicky podezřelou. Několik dalších let strávil podnikáním národní služby v jugoslávské armádě a nakonec se zapletl se skupinou slovinských učenců, jejichž teoretické zaměření bylo na psychoanalytickou teorii Jacquese Lacana.

Až v roce 1989, kdy vyšla jeho první kniha psaná v angličtině, Sublime Object of Ideology, dosáhl Žižek mezinárodního uznání jako významný sociální teoretik. Od té doby si stále rozvíjí svůj status intelektuálního outsidera a konfrontačního samorosta. Jedna z Žižkových nejvíce diskutovaných knih, The Ticklish Subject (1999), se výslovně staví proti dekonstruktivistům, Heideggeriánům, Habermasiánům, kognitivním vědcům, feministkám a proti tomu, co Žižek popisuje jako New Age „tmantisty“.

Jedním z problémů při nastínění Žižkových prací a myšlenek je, že často mění svůj teoretický postoj (například k otázce, zda je Lacan strukturalista nebo poststrukturalista) mezi knihami a někdy dokonce i na stránkách jedné knihy. Kvůli tomu ho někteří z jeho kritiků obviňují z nedůslednosti a nedostatku intelektuální přísnosti. Ian Parker však tvrdí, že neexistuje žádný „Žižekův“ systém filozofie, protože se Žižek se všemi svými nedůslednostmi snaží, abychom se mnohem více zamysleli nad tím, čemu jsme ochotni věřit a přijmout od jediného spisovatele. (Parker, 2004) Ostatně sám Žižek hájí Jacquese Lacana za neustálou aktualizaci svých teorií a tvrdí, že není úkolem filozofa vystupovat jako Velký Druhý, který nám vypráví o světě, ale spíše zpochybnit naše vlastní ideologické předpoklady. Filozof je pro Žižka spíše někdo, kdo kritizuje, než někdo, kdo se snaží odpovídat na otázky.

Nedávno napsal Žižek text, který doprovázel fotografie Bruce Webera v katalogu pro Abercrombie & Fitch. Na otázku, jak je to s velkou intelektuální spisovatelskou reklamou vhodné, Žižek pro Boston Globe řekl: „Kdybych si měl vybrat mezi tím, jestli budu dělat takové věci, abych si vydělal peníze, nebo se stanu plně zaměstnaným americkým akademikem, budu lézt do zadku, abych dostal definitivní místo, s radostí bych si vybral psaní pro takové časopisy!“

Je všeobecně považován za ohnivého a barvitého přednášejícího, který se nevyhýbá kontroverzním poznámkám. Jeho třídílný dokument ‚The Pervert’s Guide to Cinema‘ byl odvysílán v britské televizi kanálem More4 v červenci 2006.

Žižkova ontologie je idiosynkratický materialismus. Teorizuje zevnitř tradice dialektického materialismu, zapojuje soudobé teorie ontologie a epistemologie, zdůrazňuje diskontinuity a rozpory uvnitř existujících systémů myšlení. Stejně jako Deleuze a Badiou, i Žižek formuluje teorii, která tvrdí jak materialistický základ vědomí, tak „autonomii a účinnost“ myšlení.

Žižkova nedávná kniha The Parallax View je zatím jeho nejhlubší expozicí ontologie. Žižek inscenuje konfrontace mezi idealistickým a materialistickým chápáním různých aspektů ontologie. Jedna taková konfrontace mezi idealismem a materialismem je vyjádřena lakansky mezi údajnou schopností idealismu teoretizovat vše versus chápání materialismu, že zdánlivé vše je ve skutečnosti ne-vše.

Žižkova záliba v inscenování konfrontace idealismu a materialismu ho vede k tomu, že své dílo popisuje tak paradoxně jako „materialistickou teologii“. Jeho teologie je nicméně stejně výstřední jako jeho materialismus. Žižek nabízí, že ve skutečnosti je realita v zásadě otevřená a materialistická „minimální odlišnost“, mezera, která se v realitě objevuje mezi redukcionistickým popisem fyzického procesu a prožitkem existence, ontologií jako prožitou, je realitou lidského života a klíčovou doménou, kterou se ontologie musí pokoušet teoretizovat. Tuto doménu srovnává s až příliš lidskou křesťanskou teologií soustředěnou na radikální pochybnosti. Žižek srovnává mezeru s freudovskou touhou po smrti, jako negativní a ponižující „věc, která myslí“. Ačkoli biologická psychologie by jednoho dne mohla být schopna kompletně vymodelovat lidský mozek, stále by zůstalo něco, co nelze vysvětlit, a toto něco přesně koresponduje s Fruedianskou touhou po smrti. Je důležité si uvědomit, že je to pud smrti, který podle Žižka přebírá tuto roli, nikoli princip potěšení. Zdůrazňuje se negativní aspekt vědomí, který se láme a nabízí úsudek o nereprezentovatelné totalitě. Žižek poukazuje na skutečnost, že vědomí je neprůhledné. Primární charakteristikou vědomí je, že nikdy nemůžete vědět, jestli je věc skutečně vědomá, nebo jen mimikry. Žižek Lacana kritizuje tím, že „Lacan bohužel příliš rychle identifikuje sebevědomí se sebetransparentností a samotná podmínka pojmu sebevědomí v německém idealismu je, že jste nepřístupní sami sobě. Je to pozitivní ontologický stav“.

Doporučujeme:  Hormon uvolňující gonadotropin

Žižkova metafyzika je do jisté míry antimetafyzikou, protože se domnívá, že je absurdní teoretizovat o všem, protože něco vždy zůstane neteorizované. To lze vysvětlit lakánskými termíny, pokud jde o vztah mezi symbolickým a reálným. U Žižka můžeme na člověka pohlížet několika způsoby, ale tyto způsoby se vzájemně vylučují. Například můžeme na člověka pohlížet buď jako na etickou bytost se svobodnou vůlí, nebo jako na odhodlaného biologického tvora, ale ne jako na obojí. To jsou symbolické interpretace reálného, způsoby používání jazyka k pochopení toho, co není vše, toho, co nelze zcela pochopit popisem. Pro Žižka však reálnost není věc, která je chápána různými způsoby podle toho, jak se na ni rozhodnete pohlížet (osoba jako etická bytost versus osoba jako biologická bytost); reálnost je místo toho pohyb z jednoho výhodného místa do druhého – odtud název Parallaxův pohled. Na rozdíl od postmodernistických teoretiků, které často kritizuje, se Žižek vyhýbá relativismu tvrzením, že existuje diagonální ontologický řez přes zdánlivě neměřitelné diskurzy, což ukazuje na jejich intersubjektivitu. To znamená, že i když existuje více Symbolických interpretací Realu, nejsou všechny relativně „pravdivé“. Pravda se odhaluje v procesu přechodu rozporů; nebo skutečnost je „minimální rozdíl“, mezera mezi nekonečným úsudkem redukcionistického materialismu a zkušeností, jak se žilo.

Vznik tématu

Vzhledem k tomu, že nevědomí je strukturováno jako jazyk („comme un langage“), orientuje se na touhu ve dvou aspektech: za prvé, objekty touhy, které se v Lacanově Semináři XI nazývají „cílem“ touhy, a nevědomí, neboli mechanismus touhy sám o sobě, který se nazývá „cílem“ touhy a je považován za důležitější aspekt v procesu touhy samotným Lacanem. Objekty jsou hlavně podmíněné, přesto se předpokládá, že si najdou své místo uvnitř Symbolické říše, aby pro nás byly žádoucí (a tak se pro nás staly „objekty“). Jinými slovy, Symbolika rozhoduje o tom, co je pro nás žádoucí a nežádoucí; zatímco žádoucí objekty nám mohou poskytnout dočasné potěšení, to druhé je pozůstatkem i přebytkem Symbolizace, tj. říše jouissance a Reálna.

Tyto objekty představují příznak lidské bytosti, ale mohou se stát i opakem: jejím fetišem. Žižek o fetiši píše, že je fakticky protipólem příznaku; působí jako jakýsi falešný život a strukturuje celý náš život, aby ho podporoval. Fetiš je ztělesněním lži, která nám umožňuje snášet nesnesitelnou pravdu (Slavoj Žižek 2000). To je Real sám (v lakanském smyslu), izolovaný objekt (lakanský objet petit a), jehož fascinující a smysluplná přítomnost zaručuje strukturální realitu, společenský řád. Tato realita umožňuje získat odstup od každodenní reality: člověk představí objekt, který v sobě nemá místo, který nelze pojmenovat ani jinak symbolizovat – například fotokoláž milovaného ve filmu The Truman Show. Žižek míní, že každá symbolická struktura musí obsahovat prvek, který ztělesňuje okamžik její nemožnosti, kolem něhož je organizována. To je nemožné i reálné (ve svém účinku) zároveň. Symptomem je naopak návrat potlačené pravdy v jiné podobě.

Žižek vysvětluje tento objet petit a – MacGuffin – následujícím způsobem: „MacGuffin je objet petit a čistý a jednoduchý: nedostatek, zbytek skutečnosti, který uvádí do pohybu symbolický pohyb interpretace, díra ve středu symbolického řádu, pouhé zdání nějakého tajemství, které má být vysvětleno, vyloženo, atd.“ (Miluj svůj symptom jako sám sebe).

Zde je Real dosti záhadným pojmem a nelze jej srovnávat s realitou. Neboť naše realita je symbolicky konstruována; realita je však tvrdé jádro, trauma, které nelze symbolizovat, tj. vyjádřit slovy. Realita nemá žádnou pozitivní existenci; existuje pouze jako zamřížovaná. „Položte kryt na vrchol archy a vložte do archy Svědectví, které vám dám.“ (Exodus 25:21)

Doporučujeme:  Farmakogenetika

Ne všechno v realitě může být odhaleno jako fikce; pouze mnoho věcí – neurčitých bodů – které mají co do činění se společenským antagonismem, životem, smrtí a sexualitou. Ty musíme snášet, máme-li je symbolizovat. Skutečnost není jakousi realitou za realitou, ale spíše prázdnotou nebo prázdnými místy, která realitu činí neúplnou a nekonzistentní. Je to plátno fantomu, samotné plátno, které deformuje naše vnímání reality. „A udělal plátno pro dveře Stanu, modré, purpurové a šarlatové, a jemné spletené plátno, dílo vyšívače;“ Triáda symbolického/imaginárního/reálného se reprodukuje uvnitř každé jednotlivé části členění. Existují také tři modality reálného:

Psychoanalýza učí, že (postmoderní) realita nemá být právě vnímána jen jako vyprávění, ale že klient musí rozpoznat, vydržet a fikcionalizovat tvrdé jádro reálu ve své vlastní fikci.

Symbolika je zahajována osvojením jazyka; je oboustranně vztahová. Tudíž jen on je králem, vůči němuž se ostatní chovají jako poddaní. Zároveň však vždy zůstává určitý odstup od reálného (s výjimkou paranoie): nejen žebrák, který si myslí, že je král, je šílencem, ale i král, který skutečně věří, že je králem. Neboť fakticky má ten druhý jen „symbolický mandát“ krále.

Obrazovka (monitor-) jako prostředek komunikace v kyberprostoru: jako rozhraní nás odkazuje k symbolickému zprostředkování komunikace, k propasti mezi tím, kdo mluví, a samotnou „pozicí mluvení“ (tj. přezdívkou, e-mailovou adresou). „Já“ se nikdy „ve skutečnosti“ neshoduje přesně se signifikantem, nevymýšlím se; spíše moje virtuální existence byla v určitém ohledu již spoluzaložena s příchodem kyberprostoru. Zde se člověk musí vyrovnat s určitou nejistotou, kterou však nelze vyřešit v postmoderní, kontingentní simulakře. I zde, stejně jako ve společenském životě, kolují symbolické sítě kolem jader skutečnosti. To je jedna z odpovědí na Žižkovu (často praktikovanou inverzi) otázku: Není to „Co se můžeme naučit ze života o kyberprostoru, ale spíše co se můžeme naučit z kyberprostoru o životě?“ Tyto inverze slouží teoretické psychoanalýze: tj. na rozdíl od aplikované psychoanalýzy se nesnaží pouze analyzovat umělecká díla a učinit to, co hrozí, srozumitelným, ale spíše vytvořit nový pohled na obyčejnost, obnovit pocit podivnosti každodenního života a prostřednictvím objektu teorii dále rozvíjet.

Symbolické sítě jsou naší (sociální) realitou.

Imaginární je umístěno na úrovni vztahu subjektu k sobě samému. Je to pohled Jiného v zrcadlovém jevišti, iluzorní nedorozumění, jak na závěr Lacan cituje Arthura Rimbauda: „Já jsem jiný“ („Je est un autre“). Imaginární je základní fantazie, která je nepřístupná našemu psychologickému prožitku a zdvihá fantazijní plátno, ve kterém nacházíme předměty touhy. Zde můžeme také rozdělit imaginární na reálné (fantom, který předpokládá místo reálného), imaginární (obraz/plátno samotné, které slouží jako vábnička) a symbolické imaginární myšlení. Imaginární nemůže být nikdy definitivně uchopeno, protože jakýkoli diskurz o něm bude vždy již umístěn v symbolickém.

Všechny úrovně jsou podle Lacana (od semináře XX dále) propojeny jakousi borromskou vazbou, tj. jako tři kruhy jsou spojeny dohromady tak, že pokud by některý z nich byl odpojen, všechny zbývající by se také rozpadly.

Jedním z témat, kterým se Žižek zabývá, je postmodernismus, který staví psychoanalýzu před nové otázky. Zánikem patriarchálně strukturované společnosti a pevně zavedených autoritářských modelů řádu začíná oidipovský komplex – jeden ze základních kamenů psychoanalýzy – ochabovat.

Ideologie se tvoří takříkajíc z obou stran mince: jak z hodnot otevřeně hlásaných politickým systémem, tak i z jeho takzvaného skrytého spodního či špinavého tajemství – tedy z ideologií implicitně rozmístěných hodnot a premis, které však musí zůstat nevyslovené, aby ideologie fungovala a reprodukovala se. Všem těmto ideologicky určeným, fantazijním formám lhaní či vytáček se Žižek staví proti cíli psychoanalýzy, který spočívá v procházení fantazií, procházení polem klamavého obrazu, jehož symptomatická formace vede ke konstrukci předmětu, a v cestě k jádru požitku. Takzvaný „autentický akt“ fantom ničí.

Ideologie je zkreslením neideologie, utopického momentu (Fredric Jameson). Tato neideologická složka naší touhy by měla být plně respektována. Jinými slovy, touha po komunitě samotné by neměla být považována za protofašistickou, ba ani za její kořen – tím se stává pouze ve své fašistické artikulaci.

V naší současné post-ideologické době funguje ideologie na základě vnitřního odstupu, kdy symbolický mandát není brán vážně; např. otec je dnes často ten, kdo se ironicky očerňuje, spolu s absurdní skutečností, že je dnes otcem.

Doporučujeme:  Rozpoznávání objektů pomocí počítače

Žižek se řídí Louisem Althusserem (mimo jiné) v odhození marxistické rovnice: „ideologie=falešné vědomí“. Ideologie je pro všechny záměry a účely vědomí. Ideologie „nezastírá“ realitu – člověk nemůže dosáhnout pravého vědomí. Za těchto okolností postideologické postmoderní „vědění“ – mrknutí, pošťouchnutí, cynismus a ironie postmoderní kulturní produkce – neodhaluje pravdu, skutečné, tvrdé jádro. Vědomí, že jsme „obelháváni“, je sotva věcí revoluce, když ideologie není a nikdy nebyla jen věcí vědomí (cynismu, ironie a tak dále) poddaných pozic, ale je to samá věc každodenní praxe jako takové. Cynici a ironici, nemluvě o dekonstruktivistech a spol., možná VĚDÍ, že realita je „ideologická konstrukce“ – někteří dokonce četli jejich Lacana a Derridu – ale ve své každodenní praxi, chyceni ve zdánlivě nezměnitelném světě směnných hodnot (kapitálu), plní svou úlohu, aby tuto konstrukci v každém případě udrželi. Jak by řekl Marx, je to právě jejich životní proces, který je ideologický, to, co znají, nebo to, co si myslí, že znají, když nejsou ani tady, ani tam. Postmoderní kulturní artefakt – „kritika“, ta „nevěřícnost“ – je sám o sobě pouze symptomem/komoditou/fetišem. Kapitál tak komodifikoval i cynismus, který se snaží demaskovat svou „realitu“, aby se „emancipoval“.

Dnes, po „konci ideologie“, je Žižek kritický ke způsobu ospravedlňování politických rozhodnutí; způsob, jakým jsou například redukce sociálních programů někdy prezentovány jako zjevně „objektivní“ nutnost, i když to už není platný základ pro politický diskurz. Současné „řeči o větším zapojení občanů“ nebo „politické cíle ohraničené rubrikou kultury“ považuje za málo účinné, pokud nejsou dlouhodobě vymýšlena žádná podstatná opatření. Ale opatření jako „omezení svobody kapitálu“ a „podřízení výrobních procesů mechanismu sociální kontroly“ – to Žižek nazývá „radikální přepolitizace ekonomiky“ (Prosba o nesnášenlivost).

V současnosti tedy Slavoj Žižek argumentuje pro politizaci ekonomiky. Neboť „tolerantní“ multikulturní impuls, jako dogma dnešní liberální společnosti, potlačuje zásadní otázku: Jak můžeme znovu zavést do současných podmínek globalizace skutečný prostor politiky? Argumentuje také ve prospěch „politizace politiky“ jako protiváhy postpolitiky. V oblasti politického rozhodování v demokratickém kontextu kritizuje systém dvou stran, který je v některých zemích dominantní, jako politickou formu „postpolitické éry“, jako projev možnosti volby, která ve skutečnosti neexistuje.

Politizace je tak pro něj přítomna vždy, když „určitý požadavek začíná fungovat jako představitel nemožného univerza“. Žižek nevidí třídní boj jako lokalizované objektivní determinace, jako sociální postavení vůči kapitálu, ale spíše jako ležení v „radikálně subjektivním“ postavení: proletariát je živý, „ztělesněný rozpor“. Jedině skrze partikularismus v politickém boji může vzniknout nějaký univerzalismus. Boj za dělnické zájmy se dnes často jeví jako zdiskreditovaný („skutečně v této oblasti si dělníci sami přejí pouze realizovat své vlastní zájmy, bojují pouze za sebe a ne za celek“). Problém je v tom, jak podporovat politizující politiku ve věku postpolitiky. Konkrétní požadavky, působící jako „metaforická kondenzace“, by tak směřovaly k něčemu transcendentnímu, k opravdové rekonstrukci společenského rámce. Žižek vidí skutečný politický konflikt v tom, že mezi uspořádanou strukturou společnosti a těmi, kdo v ní nemají místo, „ta část, která nemá žádnou roli“ v ničem zatím způsobuje, že struktura zakolísá, protože odkazuje na tj. ztělesňuje „prázdný princip“ univerzálnosti.

Samotný fakt, že společnost není snadné rozdělit do tříd, že pro ni neexistuje žádný „jednoduchý strukturální rys“, že například „střední třída“ je také intenzivně dobývána populismem pravice, je znakem tohoto boje. Jinak by „třídní antagonismus byl zcela symbolizován“ a nebyl by již současně nemožný i reálný („nemožný/reálný“).

Žižkova proslulost v akademických kruzích rapidně vzrostla, zejména od doby, kdy začal široce publikovat v angličtině. Mnoha stovkám akademiků se věnovaly aspekty Žižekovy práce v odborných listech. V průběhu takové odborné diskuse se nevyhnutelně mnoho dalších myslitelů rozchází s aspekty Žižekova konceptuálního přístupu nebo specifických argumentů.

Žižek v San Franciscu, 21. dubna 2005.

Canning, P. „The Sublime Theorist of Slovenia: Peter Canning Interviews Slavoj Žižek“ in Artforum Issue 31, March 1993, pp. 84-9

Kritické úvody k Žižkovi

Akademický web Lacan.com obsahuje velké množství webových verzí Žižkových článků, včetně:

Časopis politického komentáře a investigativní žurnalistiky In These Times obsahuje i Žižkovy na webu přístupné články:

Tento článek je založen na článku o Slavoji Žižkovi v německé Wikipedii.