Sociální liberalismus, také nazývaný nový liberalismus (jak byl původně nazýván), radikální liberalismus, moderní liberalismus, je vývoj liberalismu pocházející z konce 19. století, většinou hájený v Evropě a neměl by být zaměňován s americkým liberalismem.
Je to označení, které používají progresivní liberální strany, aby se odlišily od klasických liberálních stran, zejména pokud v zemi existují dvě nebo více liberálních stran. Na rozdíl od klasického liberalismu, který vyznává striktně laissez-faire filozofii, sociální liberalismus vidí roli státu v poskytování pozitivní svobody jednotlivcům.
Je to politická filozofie, která klade důraz na vzájemnou spolupráci prostřednictvím liberálních institucí. Sociální liberalismus jako větev liberalismu tvrdí, že společnost musí chránit svobodu a příležitosti pro všechny občany.
Přijímá přitom některá omezení v hospodářských záležitostech, jako jsou antimonopolní zákony pro boj s hospodářskými monopoly a regulačními orgány nebo zákony o minimální mzdě, které mají v úmyslu zajistit ekonomické příležitosti pro všechny. Očekává také, že legitimní vlády poskytnou základní úroveň blahobytu nebo práce, zdraví a vzdělání podporované zdaněním, které mají umožnit co nejlepší využití talentu obyvatelstva, zabránit revoluci nebo prostě jen pro vnímané veřejné blaho.
Sociální liberalismus odmítá jak nejextrémnější formy kapitalismu, tak revoluční prvky ze socialistické školy a zdůrazňuje to, co nazývá „pozitivní svobodou“ a snaží se posílit „pozitivní svobody“ chudých a znevýhodněných ve společnosti prostřednictvím vládní regulace.
Sociální liberálové, stejně jako všichni liberálové, věří ve svobodu jednotlivce jako ústřední cíl. Ve srovnání s ostatními liberály jsou však jedineční v tom, že nedostatek ekonomických příležitostí, vzdělání, zdravotní péče atd. lze považovat za ohrožení jejich pojetí svobody. Sociální liberálové jsou silnými obhájci lidských práv a občanských svobod. Podporují smíšenou ekonomiku převážně soukromého podnikání s některými státem poskytovanými nebo garantovanými veřejnými službami (např.: někteří sociální liberálové hájí povinné všeobecné zdravotní pojištění, kdy stát platí základní zdravotní pojištění těm nejchudším ze společnosti).
Zrození sociálního liberalismu
V Británii koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století skupina myslitelů známých jako Noví liberálové vystoupila proti laissez-faire klasickému liberalismu a ve prospěch státních zásahů do společenského, hospodářského a kulturního života. Noví liberálové, mezi něž patřili T.H.Green a L.T.Hobhouse, považovali svobodu jednotlivce za něco, čeho lze dosáhnout pouze za příznivých sociálních podmínek.
Chudoba, bída a nevědomost, v nichž mnoho lidí žilo, znemožňovaly podle jejich názoru rozkvět svobody a individuality a Noví liberálové věřili, že tyto podmínky lze zlepšit pouze prostřednictvím kolektivní akce koordinované silným intervenčním státem orientovaným na blahobyt. (Routledgeova encyklopedie filozofie, s. 599)
Sociální liberalismus versus sociální demokracie
Jedna z možných projekcí evropského politického spektra.
Základní ideologický rozdíl mezi sociálním liberalismem a sociální demokracií spočívá v roli státu ve vztahu k jednotlivci.
Sociální liberálové si cení svobody, práv a svobod a soukromého vlastnictví jako základního pro štěstí jednotlivce a považují demokracii za nástroj k udržení společnosti, kde se každý jednotlivec těší co největšímu množství svobody (s výhradou zásady škodlivosti). Demokracie a parlamentarismus jsou tedy pouhé politické systémy, které se legitimizují pouze prostřednictvím množství svobody, které prosazují, a nejsou samy o sobě ceněny. Stát má sice důležitou roli při zajišťování pozitivní svobody, sociální liberálové však mají tendenci důvěřovat, že jednotlivci jsou obvykle schopni rozhodovat o svých záležitostech sami a obecně nepotřebují záměrné směrování ke štěstí.
Sociální demokracie má na druhé straně kořeny v socialismu a (zejména v demokratických socialistických formách) obvykle upřednostňuje pohled více založený na komunitě. Sociální demokraté si sice také cení svobody jednotlivce, ale nevěří, že skutečné svobody lze dosáhnout pro většinu, aniž by se změnila povaha státu samotného. Poté, co sociální demokraté odmítli revoluční přístup marxismu a rozhodli se prosazovat své cíle prostřednictvím demokratického procesu, zachovávají si přesto silnou skepsi vůči kapitalismu, který je třeba regulovat (nebo alespoň „řídit“) pro vyšší dobro. Toto zaměření na vyšší dobro může potenciálně učinit sociální demokraty více připravenými vstoupit a nasměrovat společnost směrem, který je považován za spravedlivější.
V praxi však mohou být rozdíly mezi nimi hůře vnímatelné. To platí zejména v dnešní době, kdy se mnohé sociálně demokratické strany posunuly směrem do středu a přijaly tu či onu verzi politiky třetí cesty.
Sociální liberalismus versus neoliberalismus
Sociální liberalismus (také známý jako Nový liberalismus) je velmi odlišný od nejednoznačného termínu neoliberalismus, což je název, který dostali různí zastánci volných trhů a také někteří konzervativní odpůrci volných trhů, jako jsou merkantilističtí konzervativci, v globální ekonomice konce 20. století. Neoliberalismus byl používán k popisu liberální hospodářské politiky Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové. Jako myšlenkový soubor obhajuje neoliberalismus postoje, které jsou v rozporu s mnohými postoji sociálních liberálů, zejména pokud jde o závazky těch prvních k volnému obchodu a rušení vládních „sociálních“ programů.
Sociální liberalismus versus konzervativní liberalismus
Oba sdílejí zájem o svobodu jednotlivce, ale zatímco sociální liberalismus je vhodný pro popis některých liberálních stran, které jsou v ekonomických otázkách levostranné a podporují široký výklad demokratických práv, konzervativní liberalismus zdůrazňuje ekonomickou svobodu a má tendenci být v pravém středu. Například liberálně-konzervativní strany, jako je nizozemská VVD a belgické liberální strany, přejímají ekonomicky konzervativní program a obhajují minimální roli státu v ekonomice. Někteří autoři, jako Merquior, také tvrdí, že konzervativní liberalismus je založen na konceptu negativní svobody – „kde není zákon, není ani prohřešek“), morálním pluralismu, pokroku, individualismu a odpovědné vládě, zatímco sociální liberalismus se zaměřuje jak na nelegitimitu tyranské vlády, která využívá výsadní moc, tak na sociální podmínky, které takovou tyranskou vládu umožňují.
Klasičtí liberálové jako Nozick a další odmítají sociální liberalismus jako falešný liberalismus. Pro tyto autory nemá vláda žádnou povinnost zasahovat do společnosti na pomoc znevýhodněným, protože to znamená brát bohatství od ostatních (jako daně). Také mají za to, že zasahování do trhu ničí svobodu a dělat to, aby byli lidé svobodní, je seberozporuplné.
Sociální liberalismus versus americký liberalismus
Liberalismus ve Spojených státech ve srovnání se sociálním Liberalismus na kontinentální Evropě je více doleva, pokud jde o ekonomiku a státní intervence. Typicky jsou například evropští sociální liberálové proti programům afirmativních akcí, progresivním daňovým systémům, silné regulaci práce nebo silným vládním dotacím a považují volný obchod a otevřené trhy za základní aspekt své ideologie. Evropští sociální liberálové mají také tradici antiklerikalismu, který neexistuje u amerických demokratů, kteří dokonce používají na některých svých nejdůležitějších interních dokumentech slova „pod Bohem“.
Mezi významné sociální liberální myslitele patří:
Názory sociálních liberálů dnes
Obecně současní sociální liberálové podporují: