Spokojenost se životem je způsob, jakým člověk vnímá svůj dosavadní život a jak se cítí, pokud jde o jeho budoucí vývoj. Je to měřítko životní pohody.
Spokojenost se životem byla měřena v souvislosti se socioekonomickým statusem, výší vzdělání, životními zkušenostmi, bydlištěm a mnoha dalšími tématy. Martin Seligman, profesor psychologie na Pensylvánské univerzitě, používá vzorec pro štěstí, který zahrnuje faktory, jež se podílejí na obecném štěstí. Vzorec zní H = S + C + V. V tomto vzorci H znamená trvalou úroveň štěstí člověka, S je stanovený rozsah (nebo biologické hranice), C jsou okolnosti života člověka a V jsou faktory, které má člověk pod dobrovolnou kontrolou. Každý z nich bude podrobněji rozebrán.
Životní spokojenost a osobnost
Je možné, že životní spokojenost může odrážet životní zkušenosti, které člověka pozitivně ovlivnily. Tyto zkušenosti mají schopnost motivovat lidi k tomu, aby usilovali o své cíle a dosáhli jich (Frisch,1999;Frischet et al.,2005).
Existují dvě hlavní emoce, které mohou ovlivnit to, jak lidé vnímají svůj život. Naděje i optimismus se skládají z kognitivních procesů, které jsou obvykle zaměřeny na dosažení cílů a jejich vnímání. Škála spokojenosti se životem (SWLS) je jednotná škála, která se používá k měření toho, jak člověk vnímá své sebehodnocení, pohodu a celkovou spokojenost se životem (Diener,Sapyta,&Suh,1998).
Předchozí modelování ukázalo, že pozitivní názory a životní spokojenost jsou zcela zprostředkovány konceptem sebeúcty a rozdílným způsobem, jakým lidé vnímají věci a události. Několik studií zjistilo, že sebeúcta hraje určitou roli při ovlivňování životní spokojenosti. Existuje také homeostatický model, který tato zjištění rovněž podporuje (Cummins et al. 2002). Nálada člověka a jeho pohled na život mohou také ovlivnit jeho vlastní vnímání životní spokojenosti.
Podle doktora Martina Seligmana jsou lidé tím šťastnější, čím méně se soustředí na negativní věci. Mají také tendenci mít více rádi druhé, což vytváří celkové štěstí, které pak vede ke spokojenosti s jejich životem v daném období. „Pozitivní emoce ruší ty negativní“
Navrhuje se, aby celková životní spokojenost vycházela ze samotného člověka na základě jeho osobních hodnot a toho, co považuje za důležité. Pro někoho je to rodina, pro jiného láska a pro dalšího peníze nebo jiné hmotné statky; v každém případě se to u jednotlivých lidí liší, stejně jako se liší životní spokojenost.
Materialismus lze považovat za hodnotu. Předchozí výzkumy zjistily, že materialisté jsou převážně muži a že materialisté také uvádějí nižší míru životní spokojenosti než jejich nematerialistické protějšky. Totéž platí o lidech, kteří si více cení peněz než pomoci druhým lidem; je to proto, že za peníze, které mají, si mohou koupit majetek, který považují za cenný. Materialističtí lidé jsou méně spokojeni se životem, protože neustále chtějí více a více majetku, a jakmile tento majetek získají, ztrácí hodnotu, což zase způsobuje, že tito lidé chtějí další majetek a cyklus pokračuje. Pokud tito materialističtí jedinci nemají dostatek peněz, aby uspokojili svou touhu po dalších věcech, stávají se ještě nespokojenějšími. Tento jev se označuje jako hédonický běžící pás. Naopak pokud jedinec nepovažuje získávání majetku za vysokou prioritu, jeho osobní finanční stav nebude mít vliv na to, jak je celkově spokojený se svým životem. Jedinci, kteří uváděli, že si vysoce cení tradic a náboženství, uváděli vyšší míru životní spokojenosti. To platí i pro uváděné rutinní návštěvníky kostela a osoby, které se často modlí. Je příhodné, že myšlenka náboženství a církve jsou nezištné, nematerialistické úkony, z čehož logicky vyplývá, proč opačný efekt platí pro lidi, kteří mají opačné hodnoty jako prioritní. Dalšími jedinci, kteří uváděli vyšší míru životní spokojenosti, byli lidé, kteří si váží kreativity, a lidé, kteří si váží vzájemného respektu – což jsou dvě zdánlivě další vlastnosti, které nesouvisejí s hmotnými statky. Vzhledem k tomu, že přicházejí těžké časy a lidé často spoléhají na své vrstevníky a rodinu, že jim pomohou je překonat, není překvapením, že vyšší úroveň životní spokojenosti uváděli lidé, kteří měli sociální podporu, ať už šlo o přátele, rodinu nebo církev. U lidí, kteří si osobně cenili časovékorelace, bylo zjištěno, že materiální předměty jsou celkově v životě méně spokojeni, na rozdíl od lidí, kteří přikládali vyšší hodnotu mezilidským vztahům
Životní spokojenost je široce zkoumaným tématem. Jedním z největších témat, které se vedle toho zkoumá, je věk lidí. Lutz Goldbeck]], Tim Schmitz, Tanja Besier, Peter Herschbach, Gerhard Henrich (2007) testovali studenty ve věku od jedenácti do šestnácti let, aby zjistili, jak se cítí ve svém životě]], co se týče jejich životní spokojenosti. Testovali 1274 studentů a zjistili, že životní spokojenost má v tomto období tendenci klesat. Celkové skóre bylo velmi nízké a jediné, co se mírně zvýšilo, byla spokojenost s partnerstvím a sexualitou, ale šlo o tak nepatrný nárůst, že nemůže kompenzovat celkovou ztrátu spokojenosti.
Dva další psychologové, Yuval Palgi a Dov Shmotkin (2009), studovali staré. Tuto zkoumanou skupinu tvořili lidé, kterým bylo převážně kolem 90 let. Bylo zjištěno, že tato skupina lidí měla vysoké mínění o své minulosti a přítomnosti. Obecně však tato skupina měla nižší mínění o své budoucnosti. Tito lidé byli se svým životem až do okamžiku, kdy byli dotazováni, velmi spokojeni, ale věděli, že se blíží konec, a tak do budoucna nevkládali tolik nadějí. Velkým faktorem, o kterém se v rámci životní spokojenosti hovořilo, byla inteligence. Experimenty hovoří o tom, že životní spokojenost roste s věkem, protože lidé jsou moudřejší a znalejší, takže začínají vidět, že život bude lepší, když stárnou a více rozumí důležitým věcem v životě.
Studie ukázaly, že u osob ve věku 65 až 88 let se religiozita starších osob v průběhu života spíše zvyšuje, u osob s nízkou religiozitou spíše klesá. Mezi religiozitou a životní spokojeností existuje nízký mírně pozitivní vztah. Uvádí se, že nejsilnější proreligiózní vliv měly matky, ačkoli oba rodiče jsou vnímáni jako důležitý vliv na rozvoj religiozity.
Osobní náboženská identita je celosvětově pozitivně spojena s životní spokojeností, ale tato souvislost se zvyšuje v podmínkách větší vládní regulace; a souvislost mezi účastí v organizovaném náboženství a životní spokojeností slábne s rostoucí vládní regulací a stává se negativní, pokud je vládní regulace vysoká.
Studie prokázaly, že věřící lidé jsou se svým životem spokojenější než nevěřící. Lidé, kteří se každý týden účastnili náboženské bohoslužby, byli se svým životem „extrémně spokojeni“. Podle časopisu American Sociological Review získávají věřící lidé životní spokojenost díky sociálním vazbám, které si budují díky návštěvě bohoslužeb. Podle výzkumníka studie Chaeyoona Lima, sociologa z University of Wisconsin- Madison. „Ukázali jsme, že životní spokojenost se téměř výhradně týká sociálního aspektu náboženství, nikoli teologického nebo duchovního aspektu náboženství. Zjistili jsme, že lidé jsou se svým životem spokojenější, když chodí do kostela, protože si v rámci svého sboru budují sociální síť.“
Lidé, kteří mají ve svém sboru více než 10 přátel, jsou prý téměř dvakrát spokojenější se životem než lidé, kteří ve svém sboru nemají žádné přátele. Náboženský sklon k dobročinnosti a dobrovolnictví může souviset i s blízkým přátelstvím ve sboru.