Strategická rodinná terapie je forma rodinné terapie, která se snaží řešit specifické problémy, jež lze vyřešit v kratším časovém horizontu než jiné způsoby terapie. Je jedním z hlavních modelů rodinné i krátké psychoterapie.
Koncept byl inspirován prací doktora Miltona Ericksona a doktora Dona Jacksona a je spojen s prací Jaye Haleyho a Cloe Madanesové (zakladatelů Institutu rodinné terapie ve Washingtonu, DC, v roce 1976), týmu krátké terapie v Mental Research Institute (John Weakland, Dick Fisch a Paul Watzlawick), Milánské školy rodinné terapie a práce Giorgia Nardoneho.
Strategická rodinná terapie nebyla v tomto organickém růstu teorie žádnou výjimkou. Hlavními zastánci a tvůrci této teorie byli Jay Haley a Cloe Mandanesová. Jay Haley pracoval v Mental Research Institute v Palo Altu a ve filadelfském Child Guidance Center a spolupracoval přímo s Ericksonem a Minunchinem. Haley a Mandanesová převzali své znalosti strukturální terapie a myšlenky o tom, jak rodiny fungují na strukturální úrovni, ale přidali k nim myšlenky, jako je to, aby terapeut převzal větší iniciativu a kontrolu nad problémy klienta.
Terapeut se snaží identifikovat symptomy v rodině, které jsou příčinou současných problémů rodiny, a tyto problémy odstranit. Ve strategické rodinné terapii problémy klientů nevyplývají z chování jejich rodiny vůči klientovi, ale jsou to symptomy rodiny, které je třeba napravit. Ve strategickém pojetí je symptom „opakující se sekvence, která udržuje proces v chodu. Symptomatická osoba jednoduše popírá jakýkoli záměr ovládat tím, že tvrdí, že symptom je nedobrovolný“.
Pro úspěch SFT je nutné použít řadu konceptů a postupů. Jedním z těchto procesů je úvodní sezení, které se člení na pět různých částí: krátkou sociální fázi, fázi problému, interakční fázi, fázi stanovení cíle a nakonec fázi stanovení úkolu.
Při SFT je zadávání domácích úkolů nebo direktiv, které se odehrávají mimo terapii, zásadní pro úspěšný výsledek terapie. Základním cílem domácích úkolů je pokusit se změnit způsob, jakým funguje rodinná dynamika v souvislosti s problémem, který byl identifikován na sezení. Na rozdíl od jiných teorií zaujímají terapeuti při práci s rodinou aktivnější a kontrolující přístup. Snaží se rodině vnutit nové směrnice, které zásadně změní způsob fungování rodiny. Terapeuti využívají úvodní sezení k získání důvěry a porozumění s rodinou, aby příkazy terapeutů vůči rodině byly plněny způsobem, kdy rodina má důvěru a důvěřuje záměrům terapeutů.
Existují určité specifické předpoklady pro komunikaci s rodinou, které SFT využívá a které jsou pro SFT jedinečné. Využívané komunikační modely jsou: „Každá komunikace má obsahovou zprávu a aspekt příkazu vztahu.“, „Vztahy jsou definovány příkazovými zprávami.“, „Vztahy lze popsat jako symetrické nebo komplementární.“ a „U symetrických vztahů hrozí, že se stanou konkurenčními.“. Jakmile terapeut zjistí mechanismy kontroly, resp. rozkazování v rodině, lze metody komunikace dále rozčlenit identifikací dvojí vazby v rodině a paradoxních příkazů. Jedná se o formy nezdravé komunikace, které vysílají dvě zprávy současně a které si navzájem odporují.
Vzhledem k tomu, že SFT usiluje o změnu rodinné dynamiky na více úrovních, které si mohou vzájemně odporovat, je pro úspěch SFT klíčové pochopení, jak dosáhnout změny prvního řádu a změny druhého řádu. Změny prvního řádu, to jsou ty symptomy, které jsou povrchní a zřejmé k nápravě. Například poukázání na řeč těla v rodině. Změny druhého řádu by byly ty obtížněji dosažitelné změny v rámci samotné základní konstrukce rodinné struktury, které by přinesly pozitivní změny.
Mezi méně komplikované, ale často používané intervence v SFT patří předepisování symptomu, relabeling a paradoxní intervence. Předepisování symptomu je situace, kdy se terapeut pokouší zveličit určitý symptom v rodině, aby jí pomohl pochopit, jak škodlivý je tento symptom pro rodinu. Relabelingovou intervenci provádí terapeut v rámci sezení, aby změnil konotaci jednoho symptomu z negativní na pozitivní. Tímto způsobem může rodina nahlížet na symptom v novém kontextu nebo mít nové pojmové chápání symptomu.
Konečně paradoxní intervence je podobná předepisování symptomu, ale je to hlubší intervence než předepisování symptomu.
Strategická rodinná terapie se od mnoha jiných modelů terapie liší tím, že terapeut přistupuje k řešení rodinných problémů praktičtěji a snaží se do problému vnést sám sebe jako součást řešení rodinných problémů. Většina ostatních modelů terapie se od takového formátu drží stranou, protože v rámci této praxe hrozí nebezpečí, jako je například to, že rodina nebude terapeuta následovat, nebo že terapeut ztratí ze zřetele svou správnou roli v rodině. Strategická rodinná terapie se jeví jako terapie, která při správném využití může být použita k řešení dlouhodobých rodinných problémů novým a nápaditým způsobem, ale přichází spolu s mnoha úskalími, pokud terapeut není schopen řídit sezení tak, jak teorie předepisuje.
Dobrý úvod do hlavních modelů