Světová zdravotnická organizace (WHO) je specializovaná agentura Organizace spojených národů (OSN), která se zabývá mezinárodním veřejným zdravím. Byla založena 7. dubna 1948 se sídlem v Ženevě ve Švýcarsku a je členem Rozvojové skupiny OSN. Její předchůdkyně, Organizace pro zdraví, byla agenturou Společnosti národů.
Ústava Světové zdravotnické organizace byla podepsána všemi 61 zeměmi Organizace spojených národů do 22. července 1946 a první zasedání Světového zdravotnického shromáždění skončilo 24. července 1948. Vstoupily do ní Mezinárodní úřad pro veřejnou hygienu (Office International d’Hygiène Publique) a Zdravotnická organizace Ligy národů. Od svého vzniku byla WHO zodpovědná za vedoucí úlohu při vymýcení pravých neštovic. Mezi její současné priority patří přenosné nemoci, zejména HIV/AIDS, malárie a tuberkulóza, zmírňování následků nepřenosných nemocí, sexuální a reprodukční zdraví, vývoj a stárnutí, výživa, potravinová bezpečnost a zdravá výživa, zneužívání návykových látek a podpora rozvoje zpravodajství, publikací a vytváření sítí. WHO je odpovědná za Světovou zprávu o zdraví, hlavní mezinárodní publikaci o zdraví, celosvětový průzkum zdraví a Světový den zdraví.
Její vazby na MAAE a distribuce antikoncepce se ukázaly jako kontroverzní, stejně jako pokyny pro zdravou výživu a pandemie chřipky v roce 2009.
Zdravotnická organizace Ligy národů byla založena po první světové válce v rámci Ligy národů. Podle Paktu Ligy národů měla „usilovat o to, aby v záležitostech mezinárodního významu podnikala kroky k prevenci a tlumení nemocí, a to i v případech vážných lidských potíží“. Její úsilí bylo ztíženo druhou světovou válkou, během níž se na mezinárodních zdravotnických iniciativách podílela také Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu. Během Konference OSN o mezinárodní organizaci byly odkazy na zdraví začleněny do Charty OSN a byla přijata deklarace, že bude zřízen mezinárodní zdravotnický orgán.
V únoru 1946 pomohla Hospodářská a sociální rada OSN vypracovat návrh ústavy nového orgánu. Použití slova „světový“ namísto „mezinárodní“ zdůraznilo skutečně globální povahu toho, čeho chtěla organizace dosáhnout. Ústavu Světové zdravotnické organizace podepsalo do 22. července 1946 všech 61 zemí Organizace spojených národů. Stala se tak první specializovanou agenturou OSN, k níž se přihlásil každý člen. Její ústava formálně vstoupila v platnost na první Světový den zdraví 7. dubna 1948, kdy ji ratifikoval 26. členský stát. První zasedání Světového zdravotnického shromáždění skončilo 24. července 1948 a zajistilo rozpočet ve výši 5 milionů USD (tehdy 1 250 000 GBP) na rok 1949. Prvním předsedou shromáždění se stal Andrija Stampar a generálním ředitelem WHO byl jmenován G. Brock Chisholm, který ve fázi plánování působil jako výkonný tajemník. Jeho prvními prioritami byla kontrola šíření malárie, tuberkulózy a pohlavně přenosných infekcí a zlepšení zdraví matek a dětí, výživy a hygieny životního prostředí. Její první legislativní akt se týkal sestavování přesných statistik o šíření a nemocnosti. V logu Světové zdravotnické organizace je vyobrazena Asklépiova hůl jako symbol uzdravení.
Tři bývalí ředitelé Globálního programu pro vymýcení pravých neštovic si přečetli zprávu, že pravé neštovice byly celosvětově vymýceny, 1980
Ve stanovách WHO se uvádí, že jejím cílem je „dosažení co nejvyšší úrovně zdraví všech lidí“.
V rozpočtu na rok 2012-2013 bylo dále stanoveno třináct oblastí, mezi které byly finanční prostředky rozděleny.
Pokud jde o HIV/AIDS, WHO pracuje v rámci sítě UNAIDS a považuje za důležité, aby pracovala v souladu s cíli a strategiemi UNAIDS. Snaží se také zapojit jiné části společnosti než zdravotnictví, aby pomohla řešit ekonomické a sociální dopady nemoci. V souladu s UNAIDS si WHO stanovila jako prozatímní úkol v letech 2009-2015 snížit počet nakažených ve věku 15-24 let o 50 %, snížit počet nových případů nakažení virem HIV u dětí o 90 % a snížit počet úmrtí na HIV o 25 %.
Pomoc WHO přispěla k tomu, že v letech 1990-2010 klesl počet úmrtí na tuberkulózu o 40 %, a od roku 2005 bylo podle ní díky postupům prosazovaným WHO vyléčeno více než 46 milionů lidí a zachráněno přibližně 7 milionů životů. Mezi ně patří zapojení vlád jednotlivých zemí a jejich financování, včasná diagnostika, standardizace léčby, monitorování šíření a dopadů tuberkulózy a stabilizace dodávek léků. Uznala také zranitelnost obětí HIV/AIDS vůči tuberkulóze.
Cílem WHO je vymýtit dětskou obrnu. Od roku 1988, kdy byla zahájena Globální iniciativa za vymýcení dětské obrny, která spojila WHO s Rotary International, americkým Centrem pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) a Dětským fondem OSN (UNICEF), jakož i s menšími organizacemi, se jí také podařilo snížit počet případů o 99 %. Jeho cílem je očkování malých dětí a prevence opětovného výskytu případů v zemích, které byly prohlášeny za země „bez dětské obrny“.
Další ze třinácti oblastí je zaměřena na prevenci a snižování „nemocí, postižení a předčasného úmrtí v důsledku chronických neinfekčních onemocnění, duševních poruch, násilí a úrazů a zrakového postižení“.
WHO se rovněž snaží „snížit nemocnost a úmrtnost a zlepšit zdraví v klíčových fázích života, včetně těhotenství, porodu, novorozeneckého období, dětství a dospívání, a zlepšit sexuální a reprodukční zdraví a podporovat aktivní a zdravé stárnutí všech osob“.
Snaží se také předcházet nebo omezovat rizikové faktory „zdravotních potíží spojených s užíváním tabáku, alkoholu, drog a jiných psychoaktivních látek, nezdravým stravováním a fyzickou nečinností a nebezpečným sexem“.
WHO usiluje o zlepšení výživy, bezpečnosti potravin a potravinové bezpečnosti a o zajištění pozitivního vlivu na veřejné zdraví a udržitelný rozvoj.
Když dojde k jakékoliv katastrofě nebo mimořádné události, je cílem WHO zmírnit veškeré následky, které mohou mít na světové zdraví a jeho sociální a ekonomické důsledky.
WHO se rovněž zabývá vládní zdravotní politikou, která má dva cíle: zaprvé „řešit základní sociální a ekonomické determinanty zdraví prostřednictvím politik a programů, které zvyšují rovnost v oblasti zdraví a integrují přístupy zaměřené na chudé, zohledňující rovnost pohlaví a lidská práva“, a zadruhé „podporovat zdravější životní prostředí, zintenzivnit primární prevenci a ovlivňovat veřejné politiky ve všech odvětvích tak, aby se řešily základní příčiny environmentálních hrozeb pro zdraví“.
Pokud jde o zdravotnické služby, WHO usiluje o zlepšení „správy, financování, personálního zajištění a řízení“ a o zlepšení dostupnosti a kvality důkazů a výzkumu, kterými se řídí tvorba politik. Usiluje také o „zajištění lepšího přístupu, kvality a využívání zdravotnických výrobků a technologií“.
Zbývající dvě ze třinácti stanovených oblastí politiky WHO se týkají úlohy samotné WHO: zaprvé „zajišťovat vedení, posilovat řízení a podporovat partnerství a spolupráci se zeměmi, systémem OSN a dalšími zúčastněnými stranami s cílem naplnit mandát WHO při prosazování globální zdravotní agendy“ a zadruhé „rozvíjet a udržovat WHO jako flexibilní, učící se organizaci, která bude moci účinněji a efektivněji vykonávat svůj mandát“.
WHO a Světová banka tvoří hlavní tým odpovědný za správu Mezinárodního partnerství v oblasti zdraví (IHP+). IHP+ je skupina partnerských vlád, rozvojových agentur, občanské společnosti a dalších subjektů, které usilují o zlepšení zdraví občanů v rozvojových zemích. Partneři spolupracují na uplatňování mezinárodních zásad účinnosti pomoci a rozvojové spolupráce v praxi v oblasti zdravotnictví.
Zpracování dat a publikace
Organizace se při své práci opírá o příspěvky renomovaných vědců a odborníků, jako je Výbor expertů WHO pro biologickou standardizaci, Výbor expertů WHO pro lepru a Studijní skupina WHO pro interprofesionální vzdělávání a spolupráci. WHO rovněž pracuje na globálních iniciativách v oblasti chirurgie, včetně urgentní a základní chirurgické péče, traumatologické péče a bezpečné chirurgie. Kontrolní seznam WHO pro bezpečnost chirurgických zákroků se v současnosti používá po celém světě v rámci úsilí o zvýšení bezpečnosti pacientů.
WHO provozuje Alianci pro výzkum zdravotní politiky a systémů, která se zaměřuje na zlepšování zdravotní politiky a systémů. WHO usiluje o zlepšení přístupu ke zdravotnickému výzkumu a literatuře v rozvojových zemích, například prostřednictvím sítě HINARI. Organizace zveřejnila nástroje pro sledování kapacity národních zdravotnických systémů a zdravotnických pracovníků. Globální zdravotnická observatoř(GHO) byla hlavním portálem WHO, který poskytuje přístup k údajům a analýzám pro klíčová zdravotnická témata sledováním zdravotní situace na celém světě. Světová zdravotnická organizace pracuje na zajištění potřebných důkazů o zdraví a blahobytu prostřednictvím různých platforem pro sběr dat, včetně Světového průzkumu zdraví zahrnujícího téměř 400 000 respondentů ze 70 zemí a Studie globálního stárnutí a zdraví dospělých (SAGE) zahrnující více než 50 000 osob starších 50 let ve 23 zemích. Byl také vytvořen portál CHIP (Country Health Intelligence Portal), který poskytuje přístup k informacím o zdravotnických službách, které jsou v různých zemích k dispozici. Informace shromážděné na tomto portálu země využívají ke stanovení priorit pro budoucí strategie nebo plány, jejich realizaci, monitorování a vyhodnocování. Vodítkem pro sběr dat jsou nástroje WHO pro hodnocení systémů duševního zdraví (WHO-AIMS), WHO Quality of Life Instrument (WHOQOL) a Service Availability and Readiness Assessment (SARA). Cílem spolupráce mezi WHO a dalšími agenturami, např. prostřednictvím sítě Health Metrics Network, je rovněž zajistit dostatek vysoce kvalitních informací, které pomohou při rozhodování vlád. WHO podporuje rozvoj kapacit v členských státech, aby mohly využívat a vytvářet výzkum, který odpovídá jejich národním potřebám, mimo jiné prostřednictvím sítě pro politiku založenou na důkazech (EVIPNet). Panamerická zdravotnická organizace (PAHO/AMRO) se stala prvním regionem, který vypracoval a přijal politiku výzkumu pro zdraví schválenou v září 2009.
Světová zdravotnická organizace je členem Rozvojové skupiny OSN.
Země podle statusu členství ve Světové zdravotnické organizaci
Členské státy WHO jmenují delegace do Světového zdravotnického shromáždění, nejvyššího rozhodovacího orgánu WHO. Členem WHO se mohou stát všechny členské státy OSN a podle webových stránek WHO „mohou být za členy přijaty i další země, pokud jejich žádost schválí Světové zdravotnické shromáždění prostou většinou hlasů“.
Kromě toho pozorovatelské organizace OSN Mezinárodní výbor Červeného kříže a Mezinárodní federace společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce navázaly s WHO „oficiální vztahy“ a jsou přizvány jako pozorovatelé. Ve Světovém zdravotnickém shromáždění zasedají společně s ostatními nevládními organizacemi.
Shromáždění a výkonná rada
Ústředí WHO v Ženevě
Regionální úřady a oblasti WHO: „“ Afrika; ústředí: Ameriky; ústředí: Brazzaville, Kongo „: Evropa; centrála: Kodaň, Dánsko „“ Východní Středomoří; centrála: Káhira, Egypt „“ Jihovýchodní Asie; HQ: Dillí, Indie „“západní Tichomoří; centrála: HQ: Manila, Filipíny
Regionální rozdělení WHO vzniklo v letech 1949-1952 a vychází z článku 44 ústavy WHO, který umožňoval Světové zdravotnické organizaci „zřídit [jednu] regionální organizaci, která by odpovídala zvláštním potřebám [každé vymezené] oblasti“. Mnoho rozhodnutí se přijímá na regionální úrovni, včetně důležitých jednání o rozpočtu WHO a při rozhodování o členech příštího shromáždění, které určují regiony.
Každý region má regionální výbor, který se schází zpravidla jednou ročně, obvykle na podzim. Účastní se ho zástupci všech členů nebo přidružených členů v každém regionu, včetně států, které nejsou plně uznány. Například Palestina se účastní zasedání regionu východního Středomoří. Každý region má také svou regionální kancelář. V čele každé regionální kanceláře stojí regionální ředitel, kterého volí regionální výbor. Správní rada musí tato jmenování schválit, ačkoli od roku 2004 nikdy nepřehlasovala přednostní volbu regionálního výboru. Přesná úloha rady v tomto procesu byla předmětem diskusí, ale praktický dopad byl vždy malý. Od roku 1999 je funkční období regionálních ředitelů pětileté, které lze jednou prodloužit.
Každý regionální výbor WHO se skládá ze všech vedoucích zdravotnických oddělení všech vlád zemí, které tvoří daný region. Kromě volby regionálního ředitele má regionální výbor na starosti také stanovení směrnic pro provádění zdravotních a jiných politik přijatých Světovým zdravotnickým shromážděním v rámci regionu. Regionální výbor rovněž slouží jako rada pro kontrolu postupu činnosti WHO v rámci regionu.
Regionální ředitel je ve skutečnosti vedoucím WHO pro svůj region. Řídí a/nebo dohlíží na zaměstnance zdravotnických a jiných odborníků v regionálních kancelářích a ve specializovaných centrech. Regionální ředitel je také přímým nadřízeným orgánem – společně s generálním ředitelem WHO – všech vedoucích kanceláří WHO v jednotlivých zemích, tzv. zástupců WHO v rámci regionu.
V čele organizace stojí generální ředitel, kterého jmenuje Světové zdravotnické shromáždění. Současnou generální ředitelkou je Margaret Chanová, která byla jmenována 9. listopadu 2006. Dne 18. ledna 2012 byla Chanová jmenována výkonnou radou WHO na druhé funkční období. Pokud ji Světové zdravotnické shromáždění v květnu 2012 potvrdí, zůstane doktorka Chanová generální ředitelkou do konce června 2017.
WHO zaměstnává 8 500 lidí ve 147 zemích. V rámci podpory zásady pracovního prostředí bez tabáku WHO nepřijímá kuřáky cigaret. Organizace již dříve iniciovala Rámcovou úmluvu o kontrole tabáku z roku 2003[80].
WHO provozuje „vyslance dobré vůle“, členy uměleckých, sportovních nebo jiných oblastí veřejného života, jejichž cílem je upozornit na iniciativy a projekty WHO. V současné době existuje pět velvyslanců dobré vůle (Jet Li, Nancy Brinker, Peng Liyuan, Yohei Sasakawa a Vídeňská filharmonie) a další velvyslanec spojený s partnerským projektem (Craig David)[81].
Země a styčné úřady
Světová zdravotnická organizace má ve všech svých regionech 147 poboček[82] a také několik styčných kanceláří, včetně kanceláří Evropské unie, Organizace spojených národů a jedné kanceláře, která zastřešuje Světovou banku a Mezinárodní měnový fond. Provozuje také Mezinárodní agenturu pro výzkum rakoviny ve francouzském Lyonu a Středisko WHO pro rozvoj zdravotnictví v japonském Kóbe.[83] Mezi další kanceláře patří kanceláře v Prištině, na Západním břehu Jordánu a v Gaze, americko-mexická pohraniční kancelář v El Pasu, kancelář pro koordinaci karibských programů na Barbadosu a kancelář v Severní Mikronésii.[84] V hlavním městě se obvykle nachází jedna kancelář WHO, kterou občas doplňují satelitní kanceláře v provinciích nebo subregionech dané země.
Kancelář v dané zemi se skládá ze ZR a několika zahraničních i místních odborníků v oblasti zdravotnictví a dalších oborů, jakož i z nezbytného podpůrného personálu.Mezi hlavní funkce kanceláří WHO patří být hlavním poradcem vlády dané země v otázkách zdravotní a farmaceutické politiky[85].
Financování a partnerství
Demonstrace v den černobylské katastrofy u WHO v Ženevě
V roce 1959 podepsala WHO s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE) dohodu WHA 12-40. V dohodě se uvádí, že WHO uznává MAAE jako subjekt odpovědný za mírovou jadernou energii, aniž by tím byly dotčeny úkoly WHO v oblasti podpory zdraví. V následujícím odstavci se však dodává: „kdykoli jedna z organizací navrhne zahájit program nebo činnost v oblasti, na níž má nebo může mít druhá organizace podstatný zájem, konzultuje první strana druhou s cílem upravit záležitost vzájemnou dohodou.“ [92] Povaha tohoto prohlášení vedla některé nátlakové skupiny a aktivisty (včetně organizace Ženy v Evropě za společnou budoucnost) k přesvědčení, že WHO je omezena ve své schopnosti zkoumat dopady radiace způsobené využíváním jaderné energie na lidské zdraví a přetrvávající následky jaderných katastrof v Černobylu a Fukušimě. Domnívají se, že WHO musí znovu získat to, co považují za „nezávislost“[93][94][95].
Římskokatolická církev a AIDS
řekl, že se snaží „vyvolat zmatek“ a „bránit“ osvědčeným strategiím v boji proti této nemoci.[98]
Přerušovaná preventivní léčba
Agresivní podpora přerušované preventivní léčby malárie ze strany Nadace Billa a Melindy Gatesových, která zahrnovala zadání zprávy Institutu medicíny, vyvolala poznámku bývalého šéfa WHO pro malárii Akiry Kočího[99].
Některé výzkumy prováděné nebo podporované WHO s cílem zjistit, jak životní styl a prostředí ovlivňují zdraví lidí, mohou být kontroverzní, jak dokládá společná zpráva WHO a FAO z roku 2003 o výživě a prevenci chronických nepřenosných onemocnění,[100] která doporučila, aby cukr tvořil maximálně 10 % zdravé stravy. Tato zpráva vedla k lobbingu cukrovarnického průmyslu proti tomuto doporučení, na což WHO/FAO reagovaly tím, že do zprávy zahrnuly prohlášení „Konzultace uznala, že populační cíl pro volné cukry v množství menším než 10 % celkové energie je kontroverzní“, ale zároveň si stály za svým doporučením založeným na vlastní analýze vědeckých studií[101].
V roce 2007 organizovala WHO ve spolupráci s mnoha odborníky práci na vývoji vakcíny proti pandemické chřipce prostřednictvím klinických testů. V dubnu 2009 vyhlásila generální ředitelka Margaret Chanová pandemii chřipkového viru H1N1.
V období po pandemii kritici tvrdili, že WHO přehnala nebezpečí a šířila spíše „strach a zmatek“ než „bezprostřední informace“.102 Odborníci z odvětví oponovali, že pandemie v roce 2009 vedla k „bezprecedentní spolupráci mezi světovými zdravotnickými orgány, vědci a výrobci, která vyústila v nejkomplexnější pandemickou reakci, jaká kdy byla provedena, přičemž řada vakcín byla schválena k použití tři měsíce po vyhlášení pandemie. Tato reakce byla možná pouze díky rozsáhlým přípravám, které byly provedeny v průběhu posledního desetiletí“[103].