„Tváří v tvář informačnímu přetížení nemáme jinou možnost než rozpoznávání vzorů.“ – Marshall McLuhan
Torontská škola je myšlenková škola v oblasti teorie komunikace a literární kritiky, jejíž principy rozvíjeli především vědci z Torontské univerzity. Je pro ni charakteristické zkoumání starořecké literatury a teoretický názor, že komunikační systémy vytvářejí psychologické a sociální stavy. Škola vznikla na základě prací Erica A. Havelocka a Harolda Innise ve třicátých letech 20. století a nabyla na významu díky příspěvkům Edmunda Snowa Carpentera, Northropa Frye a Marshalla McLuhana.
Od roku 1963 je McLuhanův program pro kulturu a technologie na Fakultě informací Torontské univerzity pověřen výukou a rozvojem této školy. Mezi významné současné vědce spojené s torontskou školou patří Derrick de Kerckhove, Robert K. Logan a Barry Wellman.
Torontská škola je popisována jako „teorie prvenství komunikace ve strukturování lidských kultur a strukturování lidské mysli“. Studie Erica Havelocka o přechodu od orality ke gramotnosti jako popisu komunikace hluboce ovlivnily mediální teorie Harolda Innise a Marshalla McLuhana. Teorie politické ekonomie, médií a společnosti Harolda Innise měly významný vliv na kritickou teorii médií a komunikace a spolu s McLuhanem nabídly průkopnický kanadský pohled na funkci komunikačních technologií jako klíčových činitelů společenských a historických změn. Společně ve svých pracích rozvíjeli teorii dějin, v níž komunikace hraje ústřední roli při společenských změnách a transformaci.
Na počátku 50. let zahájil McLuhan na Torontské univerzitě semináře Communication and Culture, financované Fordovou nadací. S rostoucím renomé dostával stále více nabídek z jiných univerzit, a aby si ho univerzita udržela, vytvořila v roce 1963 Centrum pro kulturu a technologie. V tomto období vydal svou první významnou práci: Mechanická nevěsta (1951) se zabývala vlivem reklamy na společnost a kulturu. Po celá padesátá léta také vydával společně s Edmundem Carpenterem významný časopis Explorations. Spolu s Innisem, Havelockem, Derrickem de Kerckhove a Barrym Wellmanem byli McLuhan a Carpenter charakterizováni jako torontská škola komunikace. McLuhan působil na Torontské univerzitě až do roku 1979 a většinu této doby strávil jako vedoucí svého Centra pro kulturu a technologie.
Kniha Empire and Communications vydaná v roce 1950 Haroldem Innisem vychází z jeho šesti přednášek, které přednesl v roce 1948 na Oxfordské univerzitě. Série přednášek, známá jako Beit Lectures, byla věnována zkoumání britských imperiálních dějin. Innis se však rozhodl provést rozsáhlý historický průzkum toho, jak komunikační média ovlivňují vzestup a pád impérií. Sledoval vliv médií, jako je kámen, hlína, papyrus, pergamen a papír, od starověku až po moderní dobu.
Innis tvrdil, že „příklon“ každého média buď k prostoru, nebo k času pomáhá určovat povahu civilizace, v níž toto médium dominuje. „Média, která kladou důraz na čas, jsou ta, která mají trvalý charakter, jako je pergamen, hlína a kámen,“ píše v úvodu. Tato média mají tendenci upřednostňovat decentralizaci. „Média, která zdůrazňují prostor, mají tendenci být méně trvanlivá a lehkého charakteru, jako je papyrus a papír.“ Tato média obecně upřednostňují velké, centralizované správy. Innis se domníval, že k tomu, aby říše přetrvaly v čase a obsadily prostor, potřebují dosáhnout rovnováhy mezi médii zaměřenými na čas a prostor. Taková rovnováha je však pravděpodobně ohrožena, pokud existují monopoly na znalosti, které upřednostňují některá média před jinými.
Ve svém prezidentském projevu před Kanadskou královskou společností v roce 1947 Innis poznamenal: „Pokusil jsem se naznačit, že západní civilizace byla hluboce ovlivněna komunikací a že výrazné změny v komunikaci měly důležité důsledky.“ Dále se zmínil o vývoji komunikačních prostředků od klínového písma vepsaného na hliněné tabulky ve starověké Mezopotámii až po nástup rozhlasu ve 20. století. „V každém období jsem se pokusil vysledovat důsledky komunikačních médií pro charakter vědění a naznačit, že se vytváří monopol nebo oligopol vědění až do té míry, že je narušena rovnováha.“ Innis například tvrdil, že „komplexní systém písma“, jako je klínopis, vedl k růstu „zvláštní třídy“ písařů. Dlouhý výcvik potřebný k ovládnutí takového písma zajišťoval, že k této privilegované a aristokratické třídě patřilo relativně málo lidí. Jak vysvětluje Paul Heyer:
Na počátku, což pro Innise znamená v Mezopotámii, byla hlína, rákosové pero, kterým se na ni psalo, a klínopisné písmo. Tak vznikla civilizace a s ní i elitní skupina písařských kněží, kteří nakonec kodifikovali zákony. Následoval Egypt, který používal papyrus, štětec a hieroglyfické písmo.
Gutenbergova galaxie (1962)
Gutenbergova galaxie: (The Making of Typographic Man, napsaná v roce 1961, poprvé vydaná v Kanadě v nakladatelství University of Toronto Press v roce 1962) je studií z oblasti orální kultury, tiskové kultury, kulturních studií a ekologie médií. McLuhan se v celé knize snaží odhalit, jak komunikační technologie (abecední písmo, knihtisk a elektronická média) ovlivňují kognitivní organizaci, což má následně hluboké důsledky pro organizaci společnosti:
… [P]okud nová technologie rozšíří jeden nebo více našich smyslů mimo nás do sociálního světa, pak v dané kultuře dojde k novým poměrům mezi všemi našimi smysly. Je to srovnatelné s tím, co se stane, když se do melodie přidá nový tón. A když se poměry smyslů v nějaké kultuře změní, pak to, co se dříve zdálo jasné, se může náhle stát neprůhledným, a to, co bylo nejasné nebo neprůhledné, se stane průhledným.
Porozumění médiím: (1964)
McLuhanovo nejznámější dílo Understanding Media: (1964) je studií o teorii médií. McLuhan v ní navrhl, že středem zkoumání by měla být média samotná, nikoliv obsah, který nesou – populárně citováno jako „médium je sdělení“. McLuhanův náhled spočíval v tom, že médium ovlivňuje společnost, v níž hraje roli, nikoliv obsahem, který je prostřednictvím média zprostředkován, ale vlastnostmi média samotného. McLuhan poukázal na žárovku jako na jasný důkaz tohoto konceptu. Žárovka nemá obsah jako noviny s články nebo televize s pořady, přesto je to médium, které má společenský účinek; to znamená, že žárovka umožňuje lidem vytvořit v noci prostor, který by jinak zahalila tma. Žárovku popisuje jako médium bez obsahu. McLuhan tvrdí, že „žárovka vytváří prostředí svou pouhou přítomností“. Ještě kontroverzněji postuloval, že obsah má na společnost malý vliv – jinými slovy, nezáleží na tom, zda televize vysílá pořady pro děti nebo násilné pořady, abychom ilustrovali jeden příklad – vliv televize na společnost bude totožný. Poznamenal, že všechna média mají vlastnosti, které diváka různým způsobem zaujmou; například pasáž v knize si lze přečíst libovolně znovu, ale film je třeba si pustit znovu celý, aby bylo možné studovat jakoukoli jeho jednotlivou část.