Úmluva OSN o právech dítěte, často označovaná jako „CRC“, je mezinárodní úmluva stanovující občanská, politická, hospodářská, sociální a kulturní práva dětí. Monitoruje ji Výbor OSN pro práva dítěte, který se skládá z členů ze zemí celého světa.
Vlády zemí, které ratifikovaly „CRC“, jsou povinny podávat Výboru OSN pro práva dítěte pravidelné zprávy a dostavovat se před něj, aby byl posouzen jejich pokrok, pokud jde o pokrok v provádění „CRC“ a postavení práv dítěte v jejich zemi. Jejich zprávy a písemné názory a obavy výboru jsou k dispozici na internetových stránkách výboru.
Většina členských států (zemí) Organizace spojených národů ji ratifikovala, buď částečně, nebo úplně. Valné shromáždění Organizace spojených národů souhlasilo s přijetím úmluvy do mezinárodního práva 20. listopadu 1989; vstoupila v platnost 2. září 1990, poté, co byla ratifikována požadovaným počtem států. Úmluva obecně definuje dítě jako jakoukoli osobu mladší 18 let, pokud zákon dané země neuznává dřívější věk zletilosti.
Úmluva uznává, že každé dítě má určitá základní práva, včetně práva na život, své vlastní jméno a identitu, být vychováváno svými rodiči v rámci rodiny nebo kulturního uskupení a mít vztah s oběma rodiči, i když žijí odděleně.
Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, respektují odpovědnost, práva a povinnosti rodičů nebo případně členů širší rodiny nebo společenství, jak stanoví místní zvyklosti, zákonných zástupců nebo jiných osob právně odpovědných za dítě, aby v souladu s vyvíjejícími se schopnostmi dítěte poskytovaly vhodné vedení a vedení při výkonu práv uznaných touto úmluvou dítěti.
Profesor práva David Smolin poznamenal, že „[t]oto paragrafu je paradox v tom, že jeho uznání rodičovské odpovědnosti a práv je formulováno v jazyce, který, jak se zdá, redukuje rodičovskou roli na poskytování rad. Tento důsledek lze nalézt v jazyce, který charakterizuje rodičovskou odpovědnost a práva jako poskytování „vhodného směru a vodítka“ pro výkon práv dítěte. Někomu se zdá, že tento jazyk definuje rodičovská práva jako pouhé poradenství a usnadňování výkonu rozhodovací autonomie dětí.“ (zdůraznění přidáno)
Úmluva zavazuje státy, aby umožnily rodičům vykonávat své rodičovské povinnosti. Úmluva také uznává, že děti mají právo vyjadřovat své názory a mít právo na to, aby tyto názory byly vyslyšeny a aby se podle nich podle potřeby jednalo, aby byly chráněny před zneužíváním nebo vykořisťováním, aby bylo chráněno jejich soukromí a vyžaduje, aby jejich život nebyl vystaven nadměrným zásahům.
Úmluva také signatářským státům ukládá povinnost zajistit samostatné právní zastoupení dítěte v jakémkoli soudním sporu týkajícím se jeho péče a žádá, aby v takových případech bylo vyslechnuto hledisko dítěte. Úmluva zakazuje trest smrti pro děti.
Úmluva je zaměřena na děti a zabývá se potřebami a právy specifickými pro děti. Vyžaduje, aby státy jednaly v nejlepším zájmu dítěte. Tento přístup se liší od přístupu zvykového práva, který byl nalezen v mnoha zemích, které dříve zacházely s dětmi a manželkami jako s majetkem nebo movitým majetkem, jehož vlastnictví bylo často předmětem sporů v rodinných sporech. V mnoha jurisdikcích vyžaduje řádné provádění úmluvy přepracování zákonů o péči o dítě a opatrovnictví nebo přinejmenším kreativní přístup v rámci stávajících zákonů.
Úmluva má také dva opční protokoly, přijaté Valným shromážděním v květnu 2000 a použitelné pro ty státy, které je podepsaly a ratifikovaly: opční protokol o zapojení dětí do ozbrojeného konfliktu a opční protokol o prodeji dětí, dětské prostituci a dětské pornografii.
Smluvní a signatářské státy
Podle UNICEF je stranou úmluvy 193 států , téměř všichni členové Organizace spojených národů.
Spojené státy a Somálsko úmluvu podepsaly, ale ratifikační proces nikdy nedokončily. 16. února 1995 podepsala úmluvu Madeleine Albrightová, v té době americká velvyslankyně při OSN. Přestože prezident Bill Clinton úmluvu obecně podporoval, nepředložil ji Senátu k vyjádření a souhlasu.
Spojené státy měly zvláštní potíže s ratifikací „CRC“ částečně kvůli tomu, že je v rozporu s americkým právem, a kvůli odporu některých politických a náboženských konzervativců vůči smlouvě. Konkrétněji, některá ustanovení CRC, jako je zákaz odsuzování mladistvých k doživotnímu vězení bez možnosti podmínečného propuštění (článek 37), jsou v rozporu se zákony v mnoha státech USA. (podrobnější diskuzi viz níže)
Administrativa prezidenta George W. Bushe výslovně vyjádřila svůj nesouhlas se smlouvou:
Námitky v rámci USA vůči CRC pocházejí z mnoha skupin a z různých důvodů, v neposlední řadě jsou to konflikty mezi americkým právem a CRC. Nejvýznamnější nesouhlasnou skupinou je však skupina lidí nábožensky i politicky konzervativních, i když ne prostě nábožensky konzervativních.
Profesor práva David Smolin dochází k závěru, že námitky náboženských/politických konzervativců pramení z názoru, že ČLR jako součást OSN je elitářská instituce a tato skupina nedůvěřuje elitářským institucím kvůli tomu, že Nejvyšší soud USA řeší domácí a rodinné otázky. Smolin dochází k závěru, že náboženští/političtí konzervativci obecně nevěří elitářským institucím, že by správně zvládaly citlivá rozhodnutí týkající se rodinných otázek, a věří, že ČLR je pouze další delegování takové autority na elitářskou instituci. Dochází k závěru, že s příslušnými výhradami, ujednáními a prohlášeními USA by ČLR mohla umožnit společnosti usilovat o nejlepší zájmy dětí. Dále dochází k závěru, že:
Nadace Heritage Foundation považuje konflikt za hlubší: „Ačkoli původně nebyla podporována jako subjekt, který by se zapojil do aktivního úsilí o formování domácí politiky členských států, OSN v těchto arénách stále více zasahuje.“ Ti, kdo jsou proti této smlouvě, se obávají o „svrchovanou jurisdikci nad domácí tvorbou politiky a zachování svobody americké občanské společnosti“.
Evangelická/konzervativní náboženská podpora
World Vision, což je velká nevládní organizace zabývající se evangelickou pomocí, vyjádřila CRC podporu. Smolin uvádí, že tato podpora je pravděpodobně typičtější pro celosvětový evangelický křesťanský názor než výše zmíněný konzervativní křesťanský nesouhlas ve Spojených státech. Je to proto, že globálně křesťané, kteří se snaží pomáhat „zranitelným, chudým, potřebným a utlačovaným…zjevně nacházejí ve slovech CRC více inspirace než strachu.“
Článek 29 – „Článek 29 omezuje právo rodičů a dalších osob vzdělávat děti v soukromých školách požadavkem, aby všechny tyto školy podporovaly jak chartu a principy Organizace spojených národů, tak seznam specifických hodnot a ideálů. Naproti tomu judikatura Nejvyššího soudu stanovila, že kombinace rodičovských práv a náboženských svobod poskytuje širší právo rodičů a soukromých škol kontrolovat hodnoty a osnovy soukromého vzdělávání bez zásahů státu.“
Trest smrti – Úmluva zakazuje popravy nezletilých; to je v rozporu s několika zákony států USA. Nejvyšší soud však ve věci Roper vs. Simmons rozhodl, že Úmluva definuje širokou mezinárodní shodu ohledně definice „krutého a neobvyklého trestu“ v této věci a že tedy poprava nezletilých je porušením osmého dodatku.
Pozitivní ekonomická práva – USA obecně neratifikují smlouvy o lidských právech, pokud smlouvy obsahují pozitivní ekonomická práva, protože americká ústava byla vykládána tak, aby občané byli osvobozeni od vládních nařízení. Smolin věří, že USA to mohou řešit tím, že prohlásí CRC za nesamostatnou, což by prováděcí ustanovení svěřilo do rukou demokraticky odpovědné zákonodárné a výkonné složky spíše než soudní složky.
Kanada ratifikovala „CRC“, ale plně neprovedla úmluvu do kanadských domácích zákonů. Kanadská Rada pro práva dětí má k dispozici celý oddíl se souvisejícími parlamentními odkazy o provádění „CRC“ v Kanadě.
Trestní právo mládeže v Kanadě prošlo velkými změnami, které vyústily v zákon o trestní spravedlnosti mládeže (Youth Criminal Justice Act, YCJA), který vstoupil v platnost 1. dubna 2003.
V roce 1989 hlasovala kanadská Dolní sněmovna jednomyslně pro přijetí nezávazné rezoluce o ukončení dětské chudoby do roku 2000. Míra dětské chudoby se však mezi lety 1989 a 2000 nezměnila; 16% kanadských dětí stále žije v chudobě.
Rozpory se Všeobecnou deklarací lidských práv
ČLR obsahuje zjevné konflikty se Všeobecnou deklarací lidských práv (UDHR) OSN, přijatou v roce 1948.
Například omezení obsažená v článku 29 se zdají být v rozporu s jasným zněním článku 26 v UDHR: „Rodiče mají přednostní právo zvolit si druh vzdělání, které bude poskytnuto jejich dětem.“
Rodičovská a dětská práva
ČRK je spojována s myšlenkou, že v případě rozvodu nebo rozluky rodičů by výhradní péče měla být svěřena pouze tehdy, je-li to v „nejlepším zájmu dítěte“.