Necelou hodinu poté, co jsem poprvé vstoupila na půdu univerzity, jsem si měla zapamatovat jména dalších asi třiceti prváků, s nimiž jsem byla rozdělena do skupinek na prohlídku. Nikoho z nich jsem po orientační prohlídce už nikdy neviděl, ale znát jména – a snad i lidi, kteří se za nimi skrývají – bylo nejdůležitějším klíčem k přežití a užívání si prvního roku na vysoké škole, alespoň mi to bylo řečeno.
Od chvíle, kdy jsem dokončil střední školu, mi přátelé a rodina vtloukali do hlavy, že vysoká škola budou nejlepší čtyři roky mého života. Budu chodit na večírky, najdu si spoustu přátel a začnu dělat kariéru, a to vše při studiu. Zdálo se, že takový život žijí všichni ostatní studenti. Mezi přednáškami a skupinovými projekty jsem si naplánovala rande, schůzky u kávy a víkendové výlety domů za rodinou a do ložnice pro sebe. Poprvé v životě jsem měla spolubydlícího, což bylo povinné pro všechny prváky bydlící na kolejích. Náš apartmán jsme sdílely s dalšími šesti dívkami a chodbu s dalšími padesáti. Jídelna byla po celou dobu plná studentů, kteří si s přáteli dávali něco k jídlu. Bydlet na koleji znamenalo, že jsem nikdy nebyla sama.
Mít čas pro sebe bylo privilegium, které jsem považoval za samozřejmost. Najednou jsem byl obklopen hlasy ze všech stran – některé byly přátelské, ale většina z nich nebyla. Místo toho to byly názory, soudy a srovnávání, kterým jsem nemusela věnovat pozornost. Bylo to zbytečné tlachání, které ve mně vyvolávalo víc zbytečné úzkosti, než jsem si chtěl připustit. Stres navíc mě činil podrážděným a unaveným, takže i ty nejmenší úkoly byly každý den těžší a těžší. Mezi navazováním přátelství, zapojováním se do kroužků a všemi dalšími společenskými aktivitami, o kterých jsem si myslela, že je mám dělat, se moje mentální kapacita pro školu snižovala. Naštěstí se mi do konce semestru podařilo obnovit známky, ale ne bez zvýšené úzkosti, stresu a únavy.
Být každý den většinu času mezi ostatními lidmi bylo pro ambiverta, jako jsem já, obzvlášť vyčerpávající. Ambivert je člověk, který se nachází uprostřed spektra mezi introverzí a extroverzí. Aby se jim dařilo, potřebují rovnováhu mezi časem stráveným s ostatními a časem stráveným o samotě. Nedopřávala jsem si čas o samotě, o kterém jsem věděla, že ho potřebuji, což způsobilo, že zbytek času s ostatními nebyl zdaleka tak příjemný, jak by mohl být. Protože společenský aspekt vysoké školy je to, co z ní dělá tak zábavné období v životě, věděla jsem, že přicházím o zážitek, který se naskytne jednou za život. Abych získala zpět vnitřní klid, který jsem kvůli stresu ztratila, vytáhla jsem si kalendář a poznamenala si nějaký čas pro sebe.
Kenneth H. Rubin, autor a výzkumník v oblasti vývoje dětí, uznává, že samota je sice důležitým nástrojem pro nalezení klidu a sebepoznání, ale je účinná pouze jako součást života, nikoli jako jeho celek. K určení toho, kdy je samota zdravým doplňkem života člověka, používá kontrolní seznam „kdyby“: pokud se člověk dobrovolně rozhodne trávit čas o samotě, pokud se může připojit k sociální skupině, když chce, pokud dokáže účinně regulovat své vlastní emoce (například zná několik mechanismů zvládání) a pokud dokáže udržovat pozitivní vztahy s ostatními, může být samota poučnou zkušeností tvořivosti a klidu (Rubin, 2013).
S vědomím, že mohu bezpečně hledat samotu, jsem se snažila dostat pryč z davu v kampusu. Vyhledával jsem málo známá studijní místa a útulná zákoutí jídelny. Přestože jsem se rychle zabydlel v tom, že dělám věci sám, necítil jsem klid, který by měl ze samoty plynout. Cítil jsem se prostě sám v davu. Nestačilo mi dělat činnosti o samotě, potřeboval jsem, aby kolem mě nebyli vůbec žádní lidé. To se týkalo všech, kteří mě mohli kontaktovat, včetně těch, kteří byli na mém telefonu nebo na mé stránce na Facebooku. Cokoli jsem potřeboval udělat, potřeboval jsem to udělat úplně sám.
Čas strávený o samotě je cenný zejména pro ty, kteří jako já bojují s duševními nemocemi, například s úzkostí. Podle psychologa a profesora Petera Suedfelda (1982) psychologové již desítky let vědí, že samota je jedním z nejlepších ochranných prostředků proti nadměrné stimulaci. V dnešním zaneprázdněném světě je snadnější než kdy jindy být zahlcený mezi aktualizací nesčetných účtů na sociálních sítích a ještě být ve společnosti osobně. Technologie propojily svět a poskytly nám mnoho zkratek v komunikaci, „ale také nám berou schopnost být sám“ (Deresiewicz, 2009).
Tentokrát jsem telefon odložil. Asi na hodinu jsem přerušila kontakt se všemi lidmi a poprvé od nástupu na vysokou školu jsem se cítila klidná. Nikdo mi neříkal, co mám dělat nebo jak mám myslet, a já jsem byla zcela osvobozená od soudů a názorů, které nebyly moje vlastní. Konečně jsem mohla trávit čas tak, jak jsem potřebovala, abych si pomohla zůstat nohama na zemi, a že mi to výrazně pomohlo s uklidněním úzkosti. Nejenže jsem se vyhýbala nadměrné stimulaci, ale unikala jsem před snahou všech ostatních „zastavit“ mou úzkost, jako by ji bylo možné jednoduše zastavit. Přestože to často mysleli dobře, přátelé a známí, kteří se mě snažili uklidnit, často situaci jen zhoršili. Tisíckrát mi říkali, abych si přestala dělat starosti, nebo se mě každé dvě minuty ptali, jestli už je mi lépe. Neustálý tlak, který na mě při silném stresu vyvíjeli, nepomáhal ani v nejmenším, ale to, že jsem jim to říkal, je jen přimělo k tomu, aby se ještě víc snažili, abych se zase cítil dobře.
Když jsem však byla úplně sama, nebyl na mě vyvíjen žádný tlak, abych se cítila určitým způsobem. Mohla jsem plakat, panikařit nebo křičet, když jsem potřebovala, nebo jsem mohla nespěchat a snažit se zjistit, co mi vlastně pomůže cítit se klidně. Nemusela jsem poslouchat vyprávění ostatních lidí o tom, kdy byli ve stresu, ani se je snažit přesvědčit, že jsem v pořádku. Mohla jsem být jen sama sebou, ať už jsem v tu chvíli jakákoli.