Život je nádraží. A život člověka funguje jako vlak. Lidé nastupují a vystupují každý den, každý týden, každý měsíc a každý rok v jinou dobu. Lidé budou do vašeho života vstupovat a vystupovat z něj stejným způsobem, jako nastupují a vystupují z vlaku. Lidé se však liší ve způsobu, jakým změní váš život tím, že do něj vstoupí a vystoupí z něj; nikdy neopustíte stanici ve stejném stavu, v jakém jste do ní vstoupili. Jako od vlaku se od vás očekává, že budete mít sílu, budete uhánět a žít svůj život, dokud vám nedojde pára.
Ale protože jsme lidé, a ne vlaky, takhle nefungujeme. Někdy je těžké se rozjet a jet dál. Někdy musíme zastavit a trochu zchladit motor, než můžeme pokračovat v jízdě. Protože když odejde někdo, kdo pro vás hodně znamenal, bolí to. Bolí to a můžete se to snažit ignorovat, ale ignorování bolesti ji jen prodlužuje. Postavit se jí může způsobit větší bolest, než jakou jste kdy v životě cítili. Ale stálo by za to to prožívat, kdybyste nakonec mohli najít útěchu?
Během svého života jsem musel opustit mnoho lidí. Hlavně s přáteli, kteří mi byli blízcí a nakonec mě z různých důvodů opustili. Až do vysoké školy byla většina ztrát, které jsem zažil, spíše dvojrozměrná. Opakovaně jsem se přistihl, že se snažím navázat přátelství. A zdálo se, že pokaždé, když jsem se s někým sblížil, odešel. Nikdy nedošlo k velké hádce nebo neshodě, která by je vyhnala pryč. Buď se odstěhovali, nebo přestoupili na jinou školu, aniž by se obtěžovali mi to říct, nebo jsme se prostě odcizili a mluvili spolu čím dál méně.
Kvůli těmto ztrátám jsem se cítila osamělá, jako by se mnou bylo něco špatně a já si nezasloužila přátelství. Vždycky jsem si kladl za cíl být co nejlepším člověkem, takže jsem si vždycky říkal, co když jsem možná až moc dobrý. Možná lidé chtěli za kamaráda spíš blbce, protože blbci byli kontroverzní a poutaví a já prostě… nebyl. To ve mně vyvolávalo pocit, že nejsem dost dobrý.
Od začátku studia na vysoké škole jsem prošla různými vztahy různého druhu, které mě jako člověka nesmírně změnily. Utvářely mé názory a hodnoty, stejně jako můj pohled na sebe sama a na to, co si podle mě zasloužím od druhých. Nebudu lhát, tyto vztahy nebyly nejlepší. Ale to si člověk někdy uvědomí až zpětně, když je od dané situace vzdálen, a proto o nich píšu až teď.
Prvním člověkem, který mě výrazně změnil, byl Jason*, se kterým jsem se bavil asi rok. Byl to pravděpodobně jeden z prvních lidí, které bych považoval za „toxické“. Nerad používám slovo toxický, ale Jason by byl podle mě nejblíže tomu, co bych považoval za toxické. Byl sobecký, nelogický a upřímně řečeno prostě hrozný člověk. Ať jsem řekla cokoli, nesouhlasil se mnou jen proto, že mohl. A nikdy by nepřiznal, že se mýlí, i kdyby kvůli tomu vypadal špatně. Žádal o laskavosti, které by prospěly jen jemu, a dokonce mě nutil, abych mu vyšla vstříc, i když bych stejnou laskavost nikdy nedostala na oplátku.
Ale důvod, proč jsem se s ním snažila mluvit, byl ten, že to byl první člověk, který projevil zájem poznat mě hlouběji. Byl jako nejlepší přítel, kterého jsem nikdy nezažila. Vedli jsme spolu skvělé rozhovory a byl tu pro mě, když jsem se hroutila. V prvním ročníku na vysoké škole jsem se poprvé musela postavit možnosti, že mám deprese. Mít ho nablízku bylo skvělé, protože jsem měla pocit, že mám někoho, kdo mi pomůže vstát, když jsem na dně. Měl jsem pocit, že mě někdo chce, i když jsem se cítila nenapravitelně zlomená. Byla jsem tak zaujatá tím pocitem, že jsem téměř nebyla schopná vidět, jak hrozný ve skutečnosti byl. Když jsem to pochopila, zdrtilo mě to natolik, že jsem se musela distancovat.
Byl to první člověk, kterému jsem se otevřela. Myslela jsem si, že je jediný, kdo mě pochopí, protože neutekl, když jsem se s ním snažila mluvit. Myslela jsem si, že už nenajdu dalšího člověka, jako je on, se kterým bych si mohla promluvit, protože mi trvalo tak dlouho, než jsem ho našla. A myslela jsem si, že je se mnou zase něco špatně, kvůli čemu to přátelství ztroskotalo, a že je to všechno moje vina.
Také jsem si myslela, že když ho pustím, pustím s ním i kus sebe. A svým způsobem to byla pravda. V té době toho o mně věděl hodně. Ale teď už chápu, že nechat lidi odejít je něco, co se někdy musí stát. A bude to bolet, ale ne tolik, jako kdybyste se s tím člověkem dál stýkali. A někdy se s tím nedá nic dělat. Není to vždycky vaše vina, je to jen něco, co nevyšlo.
Jason je jen jedním z příkladů lidí, které jsem musel opustit, většinou blízkých přátel a jednoho romantického partnera. Jednu věc jsem se však naučil. Pokud ohrožují to, kým jste jako člověk, pak je vám bez nich lépe. Pokud ve vás vyvolávají pocit viny za to, že jste sami sebou, že nesouhlasíte s jejich názory, které berou jako fakt, nebo že jim říkáte, co cítíte, pak si nezaslouží být ve vašem životě. Lidé přicházejí a odcházejí. V mém případě to byla spousta lidí, kteří z vašeho života odešli. Ale to jen znamená, že žádný z nich nebyl ten pravý na prvním místě. Z dlouhodobého hlediska bude lepší se od těchto lidí distancovat, než se jich držet a nechat je, aby vám ubližovali.
Doufám, že tento článek usnadní ostatním odchod těch, kteří jim byli kdysi blízcí. Ať už se jedná o rodinu, přátele, významné osoby nebo kohokoli významného. Říkám tyto věci také proto, abych možná někomu pomohla uvědomit si, že to nemusí být jimi, mohou to být jen jiní lidé ve vašem okolí. Nezasloužíte si, aby s vámi někdo jiný zacházel jako s někým méněcenným. Zasloužíte si to nejlepší. A někdy toho nejlepšího dosáhnete jedině tak, že někoho vyškrtnete ze svého života. A věc, kterou si ne vždy uvědomujeme, zní: to je v pořádku.