Jak cituje americký psycholog James Hillman ve své knize „Myšlení srdce a duše světa“: „Je-li krása vlastní a podstatná duši, pak se krása objevuje všude, kde se objevuje duše.“
Setkali jste se někdy s někým, kdo možná není fyzicky nejpřitažlivější, ale přesto je na něm něco vnitřně krásného? Nedokážete to přesně pojmenovat, ale zdá se, že jejich duše září a vyzařuje navenek a vy si nemůžete pomoct a pochválíte je: „Máš krásnou duši.“ To je to, co vás zajímá.
Možná je nám známá představa vnější krásy: Na pódiu se objevuje Miss, která má štíhlou postavu, dokonalé vlasy, bezchybný make-up a úžasné šaty. Abychom byli spravedliví, při prvním setkání s člověkem se díváme na jeho tvář, na to, co má na sobě, a na jeho tělesné rozměry. A co vnitřní krása? Může vnitřní krása vyzařovat navenek?
Proto vám přinášíme osm příznaků, že jste krásná duše:
„Skutečná pokora neznamená, že si o sobě myslíš méně, ale že si o sobě myslíš méně.“
Jste otevřeni zpětné vazbě, nebo máte tendenci se bránit, když vám lidé nabízejí užitečné rady? Domníváte se, že bez ohledu na to, jak velké jsou vaše úspěchy a pozitivní vlastnosti, nemáte nárok na to, aby s vámi bylo zacházeno jako s výjimečnou osobou? Pokud přijímáte konstruktivní kritiku s otevřenou myslí a srdcem a věříte, že by se s vámi nemělo zacházet jinak než s ostatními, jste pokorný člověk. Jedinci s pokorou jsou krásné duše, protože jsou ochotni přiznat své nedostatky a aktivně hledat způsoby, jak je překonat. Nemyslí si, že jsou lepší než ostatní lidé. Pokorní jedinci neočekávají zvláštní zacházení jako s osobou bez ohledu na to, jak výjimečné mohou být jejich úspěchy nebo jak mimořádné jsou jejich osobní vlastnosti.
Výzkum Learyho a Bankera (2020) zjistil, že pokora neovlivnila hodnocení účastníků, pokud jde o jejich úspěchy, vlastnosti nebo sebeúctu. Pokorní lidé tedy nesnižovali své úspěchy nebo vlastnosti, pouze se nepovažovali za osoby, které si zaslouží zvláštní zacházení. I když jsou na sebe hrdí, nepropadají přehnanému sebevědomí.
„Upřímnost je dělat věci ne proto, že je dělá někdo jiný, ale proto, že to vychází přímo ze srdce.“
Znamená upřímnost, že jste pravdomluvní? Nebo je nějaký rozdíl mezi pravdou a upřímností? Francouzský filozof Vladimír Jankélévitch tyto dva pojmy rozlišoval. Pravda vyžaduje objektivitu, zatímco upřímnost znamená říkat svou pravdu, jinými slovy to, co vnímáte jako pravdivé. Brutální upřímnost nebo pravdomluvnost mohou být někdy nepříjemné, i když jsou dobře míněné. Upřímný člověk se však bude snažit pomáhat a ne ubližovat. Být upřímný není jen o tom, co říkáme, ale také o tom, co neříkáme. Jsme-li upřímní, dokážeme pozorně naslouchat a zároveň nabízet laskavá slova a pozastavit odsuzování druhých lidí.
Když se lidí zeptáte, jaká je nejkrásnější duše na světě, v mnoha případech vám často neřeknou, jak se chová, ale jak se díky ní cítí ostatní. Maya Angelou kdysi řekla: „Lidé zapomenou, co jsi řekl, lidé zapomenou, co jsi udělal, ale lidé nikdy nezapomenou, jak se díky tobě cítili.“ To je pravda. Krásná duše dává lidem kolem sebe pocítit, že jsou hodni, tím, že je uznává a uznává jejich důležitost. Lidé s krásnou duší nerozlišují mezi generálními řediteli a pracovníky ve službách. Ke všem se chovají se stejnou úctou prostě proto, že jsou lidé.
Jak se cítíte, když máte možnost pomáhat druhým? Pokud se cítíte šťastní, že můžete pomáhat druhým, i když za to nedostanete vůbec nic, máte krásnou duši. Neznamená to, že zanedbáváte sami sebe, abyste se postarali o druhé lidi, ale člověk s vnitřní krásou má obecně tendenci myslet na druhé lidi jako první. Být nesobecký nemusí být tak dramatické, jako když se vrhnete pod autobus, abyste zachránili dítě. Namísto toho by bylo vhodným a laskavým gestem pouhé poskytnutí instrukcí ztracenému turistovi.
Jedinci s vnitřní krásou se nesrovnávají s ostatními. Uvědomují si, že jediná osoba, kterou by se měli snažit být lepší než oni, je ta, kterou byli v minulosti. Krásná duše věří, že nemá smysl soutěžit s ostatními o „vítězství“ a snažit se být lepší než ostatní, protože životní cesta každého z nás je jedinečná a odlišná. Místo toho, aby záviděli úspěchy druhých, běžně jim projevují uznání a oslavují jejich vítězství. Nacházejí inspiraci a učí se z úspěšných příběhů jiných lidí.
Člověk s krásnou duší neztěžuje druhému život zbytečným vyvoláváním konfliktů. Konflikty a neshody kvůli osobním problémům nebo jen proto, že s druhým člověkem nesouhlasí, ho dohánějí k odtažitosti. To neznamená, že budou tváří v tvář nespravedlnosti mlčet, ale postaví se k ní tak, aby konflikt spíše rozptýlili, než aby ho ještě více vyhrotili. Když dojde k nedorozumění, nezačnou se bránit. Místo toho ustoupí o krok zpět a ujistí se, že si s druhou osobou rozumí a jsou na stejné vlně. Vyhýbají se hádkám, které by rozhodovaly o tom, kdo má pravdu; naopak nabízejí řešení.
Čeho si všimnete, když se s někým setkáte poprvé? Nepochybně máme tendenci hodnotit vzhled člověka. Je to naprosto normální. Když však někdo vlastní krásnou duši, uvědomí si, že je v něm mnohem víc než to, co je vidět na povrchu. Pro ně je vzhled povrchní. Váží si vnitřních vlastností, jako je moudrost, odvaha a laskavost. Když vedou rozhovor, dávají přednost tomu, aby byl smysluplný, než aby pomlouvali nebo mluvili špatně o druhých.
Člověk s opravdovou vnitřní krásou se na svět dívá optikou vděčnosti. Vděčnost je pro ně zářivě žlutý štětec, který používají na jinak neviditelná požehnání, jako je dostatek jídla nebo prostě to, že mají oči, na které vidí. Věnují čas tomu, aby si vychutnali dobré věci v životě. Může to být například něco tak prostého, jako je cítit vůni kávy nebo poslouchat chechtot milované osoby. Během pozitivních událostí se vědomě zabývají svými pocity a uvědomují si je. Místo aby se zabýval negativními věcmi a stěžoval si, zaměřuje člověk s krásnou duší svou pozornost na pozitiva.
Zdání často klame. Někteří lidé mohou mít oslnivý zevnějšek, ale jejich srdce je negativní, neuctivé a arogantní. Ve skutečnosti není nic špatného na tom, když vypadáme co nejlépe a chceme mít hezké věci. Problém však nastává, když o tyto věci usilujeme na úkor své vnitřní krásy. Člověk, který vyzařuje vnitřní krásu, působí přitažlivě jedinečným způsobem, a to ne tím, co má na sobě nebo jaký má účes, ale výhradně svými zářivými vnitřními vlastnostmi.
Leary, M. R., & Banker, C. (2020). Hypo-egoistická ne-příslušnost jako rys pokory. Personality and Social Psychology Bulletin, 46, 738-753.