Všeobecná paréza, také známá jako všeobecná paralýza šílené nebo paralytické demence, je dnes vzácná neuropsychiatrická porucha postihující mozek a centrální nervový systém, způsobená infekcí syfilidou. Byla považována za psychiatrickou poruchu před a během devatenáctého století, kdy byla poprvé vědecky identifikována a objevena jako extrémně běžná, protože pacient obvykle nejprve vyhledal – nebo byl přivezen k – léčbě kvůli psychotickým příznakům náhlého a často dramatického nástupu.
Diagnóza by mohla být odlišena od ostatních známých psychóz charakteristickou abnormalitou očních pupilových reflexů (Argyll Robertson pupil) a případně rozvojem abnormalit svalových reflexů, záchvatů, poruchy paměti (demence) a dalších příznaků relativně všudypřítomného neurocerebrálního zhoršení.
Přestože byly zaznamenány případy ústupu příznaků, zejména pokud nepřekročily stádium psychózy, u těchto jedinců téměř vždy došlo během několika měsíců až několika let k relapsu. Jinak se pacient kvůli složitosti, závažnosti a nezvládnutelnosti vyvíjejícího se obrazu příznaků jen zřídka mohl vrátit domů. Nakonec se pacient stal zcela nezpůsobilým, postil se a zemřel, přičemž tento proces trval v průměru asi tři až pět let.
Zatímco retrospektivní studie nalezly dřívější případy, které mohly být stejnou poruchou, první jasně identifikované příklady parézy mezi šílenci byly popsány v Paříži po napoleonských válkách. Všeobecná paréza šílenců byla poprvé popsána jako zřetelná nemoc v roce 1822 Antoinem Laurentem Jessem Baylem. Všeobecná paréza nejčastěji postihovala lidi (muže mnohem častěji než ženy) ve věku mezi dvaceti a čtyřiceti lety. V roce 1877 například vrchní inspektor ústavu pro muže v New Yorku uvedl, že v jeho ústavu tato porucha představovala více než dvanáct procent přijatých a více než dvě procenta úmrtí.
Původně se věřilo, že příčinou je vrozená slabost charakteru nebo konstituce. Zatímco Esmarch a Jessen již v roce 1857 tvrdili, že syfilis způsobuje obecnou parézu, pokrok směrem k všeobecnému přijetí této myšlenky lékařskou komunitou byl dosažen až později významným syfilografem devatenáctého století Alfredem Fournierem (1832-1914). V roce 1913 byly všechny pochybnosti o syfilitické povaze parézy definitivně odstraněny, když Noguchi a Moore demonstrovali syfilitické spirochéty v mozku paretiky.
V roce 1917 Julius Wagner-Jauregg zjistil, že nakažení pacientů s parézou malárií může zastavit progresi celkové parézy. Za tento objev získal v roce 1927 Nobelovu cenu. Po druhé světové válce se díky použití penicilinu k léčbě syfilidy stala obecná paréza raritou: dokonce i pacienti projevující se časnými příznaky skutečné celkové parézy byli schopni se plně uzdravit s průběhem podávání penicilinu. Tato porucha je dnes mimo země třetího světa prakticky neznámá a i tam je epidemiologie podstatně omezena.
Alon, G., Sunnerhagen, K. S., Geurts, A. C. H., & Ohry, A. (2003). Domácí, samořízený stimulační program pro zlepšení vybraných funkcí rukou chronické mrtvice: NeuroRehabilitation Vol 18(3) 2003, 215-225.