Decentralizace (z americké a oxfordské angličtiny: decentralization) je některý z různých způsobů širšího rozdělení rozhodování, aby se přiblížilo místu poskytování služeb nebo činnosti. Vyskytuje se v mnoha souvislostech v inženýrství, manažerských vědách, politologii, politické ekonomii, sociologii a ekonomii – o každé z těchto oblastí lze říci, že studuje masové rozhodování skupin, které jsou příliš velké na to, aby se spolu mohly přímo radit.
O právu a vědě lze také říci, že jsou vysoce decentralizovanými lidskými praktikami. Existují seriózní studie o tom, jak lze určit a dohodnout příčinné souvislosti a korelace jevů napříč celým národem, nebo dokonce napříč celým lidským druhem rozprostřeným po celé planetě. I když se takové instituce, jako je Mezinárodní trestní soud nebo Mezivládní panel pro změnu klimatu, zdají být vysoce centralizované, ve skutečnosti se natolik opírají o základní právní a vědecké postupy, že lze říci, že pouze odrážejí, nikoliv vnucují, globální názor.
Ústředním tématem všech druhů decentralizace je rozdíl mezi hierarchií založenou na:
Čím více je systém decentralizovaný, tím více se spoléhá na postranní vztahy a tím méně se může spoléhat na velení nebo sílu. Ve většině technických a ekonomických oborů je decentralizace úzce vymezena jako studium trhů a rozhraní mezi částmi systému. Nejvíce je tato problematika rozvinuta v obecné teorii systémů a neoklasické politické ekonomii.
Karel Marx v Kapitálu poznamenal, že historický vývoj ekonomik od feudalismu ke kapitalismu byl klasickým příkladem decentralizace. Odpovídajícím způsobem se opíral méně o autoritu „šlechty“ a více o pružné systémy kontroly kapitálu – samotné trhy, které poměrně nemilosrdně snižovaly cenu práce jako jednoho z mnoha výrobních faktorů nebo trestaly špatnou investiční strategii – anglická šlechta mohla být ochuzena o jediné špatné investiční rozhodnutí, což by se v žádném feudálním systému stát nemohlo.
Mnoho, ne-li většina politických teoretiků se domnívá, že decentralizace jako strategie má své meze. Tvrdí, že jakékoli uvolnění přímé kontroly nebo autority přináší možnost nesouhlasu nebo rozdělení v kritických okamžicích, zejména pokud se decentralizuje rozhodování mezi lidmi. Friedrich Engels slavně reagoval na Bakunina a vyvrátil argument totální decentralizace neboli anarchismu výsměchem: „Jak tito lidé navrhují řídit továrnu, provozovat železnici nebo kormidlovat loď, aniž by měli v poslední instanci jednu rozhodující vůli, bez jednotného řízení, to nám samozřejmě neřeknou“.
Někteří anarchisté však na jeho argumentaci reagovali vysvětlením, že podporují (velmi omezenou) míru centralizace v podobě svobodně volených a odvolatelných delegátů. Z pohledu většiny anarchistů jsou podstatnější reálné úspěchy anarchistických komunit, které pro většinu z nich skončily teprve tehdy, když byly poraženy drtivou vojenskou silou státu nebo sousedních států. Celkově vzato nevíme, jak by skutečně decentralizovaná společnost vypadala po dlouhou dobu, protože jí nikdy nebylo umožněno existovat, nicméně mexičtí zapatisté se ukazují jako poměrně odolní, protože si dosud udrželi autonomii od roku 1994 a nadále zlepšují a rozvíjejí své komunity.
V knize „O autoritě“ Engels také napsal o demokratických pracovištích, že „v každé místnosti a v každém okamžiku vznikají zvláštní otázky týkající se způsobu výroby, rozdělování materiálu atd., které musí být řešeny rozhodnutím delegáta postaveného do čela každého pracovního odvětví, nebo, je-li to možné, většinovým hlasováním“.
Moderní odbory a vědci zabývající se managementem se v této debatě obvykle staví na Engelsovu stranu a obecně se shodují na tom, že decentralizace velmi úzce souvisí se standardizací a podřízeností, např. se standardními smlouvami na zboží obchodované na komoditních trzích, kde se spory řeší všechny podle jurisdikce a společného regulačního systému, a to v rámci širšího demokratického volebního systému, který může obnovit případnou nerovnováhu moci a který si zpravidla udržuje podporu obyvatelstva pro svou autoritu.
Významnou výjimkou mezi odbory jsou Wobblies a silné anarchosyndikalistické hnutí ve Španělsku. Strategie decentralizace však není vždy tak zjevně politická, i když se implicitně opírá o autoritu delegovanou prostřednictvím politického systému. Například technické normy jsou prostředkem, jímž lze dosáhnout decentralizace kontroly dodávek a zkoušek – výrobce dodržující normu se může účastnit decentralizovaných systémů nabídek, např. na trhu s náhradními díly. Stavební norma například umožňuje stavebním řemeslníkům školit pracovní síly a stavebním dodavatelským korporacím dodávat díly, což umožňuje rychlou výstavbu budov na vzdálených místech. Decentralizace školení a kontroly prostřednictvím samotných norem a souvisejících plánů standardizovaných zkoušek a namátkových kontrol na místě dosahuje velmi vysoké statistické spolehlivosti provozu, tj. automobilů, které se jen zřídkakdy zadřou, automobilů, které jen zřídkakdy protékají, a podobně.
Ve většině případů je pro vytvoření moderní průmyslové základny rozhodující účinná strategie decentralizace a odpovídající robustní systémy odborného vzdělávání, profesního vzdělávání a certifikace řemesel. Tyto robustní systémy a doprovodné trhy se zbožím jsou nezbytným, nikoli však postačujícím rysem každé vyspělé země. Hlavním cílem průmyslové strategie každé rozvojové země je bezpečně decentralizovat rozhodování tak, aby centrální kontrola nebyla pro dosažení standardů a bezpečnosti nutná. Zdá se, že k dosažení důvěry v takové normy a systémy je zapotřebí velmi vysoký stupeň sociálního kapitálu a že etické kodexy hrají při budování důvěry v profese a řemesla určitou významnou roli.
Trhy se spotřebními výrobky, průmyslovými výrobky a službami, které vznikají ve vyspělém průmyslovém hospodářství, se však v konečném důsledku stále opírají, stejně jako jednodušší trhy se zbožím, o složité systémy standardizace, regulace, jurisdikce, dopravy, dodávek materiálů a energie. Jejich specifikace a porovnávání je hlavním předmětem studia politické ekonomie. Politické nebo jiné rozhodovací jednotky musí být obvykle dostatečně velké a pákové, aby bylo možné dosáhnout úspor z rozsahu, ale zároveň dostatečně malé, aby se centralizovaná autorita nestala neodpovědnou vůči těm, kdo provádějí obchody nebo transakce na jejím okraji. Velké státy, jak poznamenal Benjamin Franklin, mají sklon stát se tyraniemi, zatímco malé státy mají naopak sklon ke korupci.
Hledání vhodné velikosti politických států nebo jiných rozhodovacích jednotek, určování jejich optimálního vztahu k sociálnímu kapitálu a ke kapitálu infrastruktury je hlavním předmětem zájmu politologie. V manažerské vědě existují studie ideální velikosti korporací a některé v antropologii a sociologii zkoumají ideální velikost vesnic. Dennis Fox, emeritní profesor právních studií a psychologie, navrhl ve své práci z roku 1985 o vztahu anarchismu a tragédie společných statků ideální velikost vesnice přibližně 150 lidí.
Všechny tyto oblasti uznávají některé faktory, které podporují centralizovanou autoritu, a jiné faktory, které podporují decentralizovanou „demokracii“ – rovnováha mezi nimi je hlavním předmětem skupinové dynamiky. Decentralizace však není jen rysem lidské společnosti. Je také rysem ekologie.
Další námitkou či omezením politické decentralizace, která má podobnou strukturu jako ta Engelsova, je, že suchozemské ekoregiony si vynucují určitý fiat díky své přirozené cirkulaci vody, půdě a biodiverzitě rostlin a živočichů, která představuje určitou formu (jak ji OSN nazývá) „přírodního kapitálu“. Protože tyto přírodní živé systémy nemůže člověk změnit ani nahradit, někteří tvrdí, že ekoregionální demokracie, která striktně dodržuje jejich hranice, je jedinou formou decentralizace větších politických celků, která nepovede k nekonečným konfliktům, např. ke gerrymanderingu, v boji mezi sociálními skupinami.