Už jste někdy slyšeli o dyslexii? Většina z nás asi tuší, že to má co do činění se čtením a psaním. Ale víte, co to přesně obnáší? Co ji způsobuje a jak se s ní dá pracovat? Pojďme se na to podívat zblízka.
Dyslexie: Víc než jen potíže s čtením
Vítejte u článku, který vám otevírá dveře do světa dyslexie. Neberte ho ale jako diagnózu – slouží jen pro informaci. Pokud máte podezření, že se vás nebo někoho blízkého dyslexie týká, určitě se obraťte na odborníka. Sám život píše ty nejlepší příběhy, ale občas potřebujeme pomoc, abychom je správně přečetli.
Co se vlastně skrývá pod slovem „dyslexie“?
Podle odborníků postihuje dyslexie především dovednosti spojené s přesným a plynulým čtením a psaním. Zkrátka a dobře, je to specifická porucha učení, která nám může pěkně zamotat hlavu při rozpoznávání slov a jejich správném hláskování. Představte si, že čtete text pozpátku – tak nějak to může vypadat v očích člověka s dyslexií.
A co dál? Dyslexie často souvisí i s potížemi v oblasti fonologického uvědomování (tedy vnímání zvukové struktury jazyka), verbální paměti a rychlosti zpracování informací. To znamená, že člověk s dyslexií může mít problém zapamatovat si správnou výslovnost slov, udržet slova v paměti nebo je rychle vybavit. Jak se říká, „má to za ušima“, ale jen v trochu jiném smyslu.
Důležité je, že dyslexie se může projevit u lidí s různou úrovní inteligence. A také, že se nejedná o jasně ohraničenou kategorii. Schopnost čtení se u lidí liší a neexistuje přesná hranice, kdy už se jedná o „dyslexii“. Je to spíš takový „čtenářský spektakul“.
Jaké to je žít s dyslexií?
Pamatujete si, jak těžké bylo učit se cizí jazyk? Pro lidi s dyslexií je čtení a psaní neustále tak náročné. Projeví se to nejčastěji už v dětství, kdy se dítě obtížně učí písmena a slova. A i když se dítěti dostane odborné pomoci, čtení může být pomalé a vyžadovat hodně úsilí. Představte si, že každé čtení je jako výstup na Sněžku – náročné, ale s krásným výhledem, když se to zvládne.
Dyslexie ale neovlivňuje jen čtení a psaní. Může mít velký dopad i na sebevědomí. Děti s dyslexií se často cítí frustrované a zahanbené, když jim nejde něco, co ostatní dělají s lehkostí. Tyto emoce pak mohou být mylně interpretovány jako problémy s chováním. A jak se říká, „když se kácí les, létají třísky“ – v tomto případě se bohužel třísky odrážejí i na psychice.
Co ji způsobuje?
Vědci odhadují, že dyslexie je zhruba ze 70 % geneticky podmíněná a z 30 % ovlivněná prostředím. Genetika ovlivňuje vývoj mozku v raném dětství. Děti s dyslexií často mají problémy s jazykem už od začátku. Hůře vyslovují, učí se nová slova nebo si je pamatují. Vědci dokonce dokážou na základě řečových schopností tříletých dětí předpovědět, které z nich budou mít později diagnostikovanou dyslexii. Podle jedné z teorií má mozek dyslektiků potíže se zapamatováním správných zvuků slov, což ovlivňuje i čtení a psaní.
A co to prostředí? Velkou roli hraje čtení s rodiči v raném dětství. Děti, kterým rodiče čtou pohádky, mají lepší jazykové schopnosti. Pokud ale rodiče nemají čas, nemají rádi čtení, nemají doma knihy nebo nemají dostatečné vzdělání, pak se riziko dyslexie zvyšuje. Jak se říká, „jablko nepadá daleko od stromu“, ale i když rodiče nemají čtení v oblibě, neznamená to, že se to nedá změnit.
Dyslexie se často dědí. Rodiče s dyslexií mají velkou pravděpodobnost, že i jejich děti budou mít dyslexii. Částečně je to dáno genetikou, ale i tím, že rodiče s dyslexií dětem v raném dětství méně čtou. A jak se říká, „opakování je matka moudrosti“, i když to pro dyslektiky může být o něco těžší.
Co s tím můžeme dělat?
Prvním krokem je informovanost. Je důležité, aby o dyslexii věděl jak dyslektické dítě, tak i jeho rodina, škola a učitelé. Jak se říká, „vědět znamená být připraven“.
Dalším krokem je včasná diagnostika. Například v Anglii učitelé v prvních třídách používají jednoduché testy, aby zjistili, zda děti nezvládají základy fonetiky. Pokud dítě odpovídá špatně, trvá mu to příliš dlouho nebo nerozumí, co je to „rým“, může být odesláno ke specialistovi. A jak se říká, „lepší je prevence než léčba“.
A pak přichází na řadu speciální výuka, která je přizpůsobená pro děti s dyslexií. Jednou z metod je klasický „Orton-Gillingham-Stillman přístup“, který zapojuje více smyslů, aby si dítě lépe zapamatovalo písmena. Jsou i modernější metody, které se zaměřují na krátké úryvky textu a rozkládání slov na hlásky. A jak se říká, „všechno chce svůj čas“, i když to s dyslexií může trvat o něco déle.
Důležité je vědět, co nefunguje. Na trhu existuje mnoho metod, které nejsou vědecky ověřené. Některé se zaměřují na trénink pracovní paměti, sluchu nebo motorických dovedností, ale tyto metody nemají vliv na přesnost čtení a psaní. Jiné se soustředí na úpravu stravy, ale ani ty nemají oporu v důkazech. Jak se říká, „ne všechno zlato, co se třpytí“.
Líbil se vám článek? Dejte nám vědět v komentářích! A nezapomeňte ho sdílet, pokud si myslíte, že by mohl někomu pomoct. A jak se říká, „sdílená radost, dvojnásobná radost“ – a to platí i pro informace o dyslexii.
Zdroje:
Snowling, M. J. (2019). Dyslexia: A Very Short Introduction. Oxford University Press.