Už jste někdy měli pocit, že vás život řídí spíš náhoda než vy sami? Jako byste opakovali staré chyby, reagovali přehnaně na situace, které byste jindy zvládli s klidem? Možná je na čase se podívat do zrcadla a zjistit, co se v něm vlastně odráží. Carl Jung to trefně pojmenoval: dokud si neuvědomíme, co se skrývá v našem nevědomí, bude to řídit náš život. A my tomu budeme říkat osud.
Trauma a já: Jak minulost formuje naše reakce
Sebepoznání není žádná procházka růžovým sadem. Často musíme čelit věcem, o kterých se nám nechce mluvit ani přemýšlet. Ale jak se říká, první krok k uzdravení je přiznat si, že nějaké zranění máme. Ať už se jedná o staré křivdy, zklamání nebo situace, které nás v minulosti vyděsily, je důležité si je uvědomit a zpracovat. Protože, ruku na srdce, kdo z nás si s sebou netáhne nějaký ten „batoh“ z minulosti?
Mechanismy, které používáme, abychom se s tím vším vyrovnali
Znáte to, když vám někdo, komu jste věřili, zlomí srdce? Nebo vás zneužije, podvede, zmanipuluje? Dost možná pak začnete mít problém důvěřovat lidem obecně. Vždycky budete mít v hlavě červíka pochybností, jestli to náhodou nemyslí jinak, než říkají. To je jeden z obranných mechanismů, kterými se snažíme chránit před dalším zraněním.
A co strach z opuštění? Ten si neseme, když nás v dětství opustil rodič, nebo jsme vyrůstali v nestabilním prostředí. V podstatě se bojíme navazovat hlubší vztahy, protože se bojíme, že nás zase někdo nechá na holičkách. Takže radši sami odejdeme dřív, než se to stane. „Preventivní útok“, dalo by se říct.
Možná se vám to stalo, že jste sice měli rodiče nebo partnera, ale citově pro vás nebyli k dispozici? Nezajímalo je, co cítíte, neposlouchali vás, nedávali vám najevo lásku. Pak se naučíte spoléhat sami na sebe a nedokážete si říct o pomoc. Protože jste si zvykli, že na to stejně nemáte nárok.
Kdo z nás nezažil situaci, kdy ho někdo neustále kritizoval? Nic nebylo dost dobré, pořád se našla nějaká chyba. Dlouhodobá kritika dokáže člověka hodně srazit. Pak se snažíme být perfektní, abychom se vyhnuli další kritice. Stáváme se přehnaně sebekritičtí a nedokážeme se pochválit.
Závislost/neschopnost
Ale pozor, i opačný extrém škodí! Neustálá péče a přehnaná ochrana ze strany rodičů nebo partnera může vést k pocitu neschopnosti. Když za vás pořád někdo něco dělá, zvyknete si na to a necítíte se schopni se o sebe postarat sami. A to má za následek nízké sebevědomí a závislost na druhých.
Touha po uznání
A konečně, neustálá touha po uznání je taky pěkná past. Když se vaše sebevědomí odvíjí od toho, co si o vás myslí ostatní, stáváte se loutkou v jejich rukou. Snažíte se jim zavděčit, ztrácíte svou autenticitu a žijete život, který není váš.
Někdy stačí obyčejná věta: „Proč se kvůli tomu rozčiluješ, to je přece maličkost!“ a v člověku se něco zlomí. Začne potlačovat své emoce, protože se bojí reakce okolí. Ale emoce se nedají ignorovat donekonečna. Dřív nebo později vybuchnou, a to pak bývá veselo.
Tak co, našli jste se v některém z těch popisů? Možná je na čase přestat bojovat se svými démony a začít je léčit. Promluvte si s někým, komu důvěřujete, nebo vyhledejte odbornou pomoc. Protože uzdravení z traumat je cesta, která stojí za to.