Víte, jak to chodí. Plánujete si, jak budete psát, jak budete tvořit. Měla jsem sepsat článek. Měla jsem v hlavě mlhavou představu o čem, dokonce i chuť do toho. Nová série jednoho seriálu, zhltnutá během pár dní, mě inspirovala k zamyšlení nad samotou a tím, jak se introverti spojují. Byla jsem nadšená, ale… prostě se to nestalo. Probudila jsem se a nemohla se donutit vstát z postele.
Když se den promění v sonátu: Jak přežít chvíle, kdy se nic nedaří
Myslím, že každý to zná. Ty dny, kdy se vám nechce do práce, kdy je setkávání s lidmi za trest a nic, co vám obvykle zvedne náladu, nefunguje. Někdy k tomu ani nepotřebujete žádnou tragédii. Jednu chvíli je vám fajn a v tu další… prostě není. Přesně tohle se mi stalo.
Aby bylo jasno, nemám diagnostikovanou depresi ani úzkosti. Nemůžu mluvit za ty, kteří tím trpí, ani radit, jak se s tím vypořádat. Můžu mluvit jen za sebe. Někdy jsem smutná a bez motivace bez zjevného důvodu. Nestává se to často, ale když už se to stane, mám dva hlavní problémy.
Problém č. 1: Jak vůbec poznám, že mám špatný den?
Jako introvert mám nejradši svou vlastní společnost. Nemůžu se dočkat, až se dostanu domů. Mám svůj „limit na lidi“, který se snadno naplní a naučila jsem se to respektovat a dopřát si to, kdykoli můžu. Na druhou stranu mám ale taky limit na svůj „čas pro sebe“. Když ho překročím, začnu toužit po společnosti a přestanu být produktivní. No a pak, ve zvláštní kategorii, jsou dny, kdy nezvládnu vůbec nic. Moje motivace je na bodu mrazu a není dost pozitivních myšlenek ani přátel, kteří by mě dokázali rozesmát.
Někdy se ty hranice stírají a nejsem si jistá, kde vlastně stojím. Je rozdíl mezi tím, když se vám nechce z postele, a tím, když z ní nemůžete vstát. Ale ten rozdíl pro mě není vždycky jasný. A pak nevím, co bych měla dělat, abych se cítila líp. Myslím, že my introverti máme tendenci odbýt naše „špatné dny“ jako touhu být o samotě, i když to může být něco horšího. Když chci „čas pro sebe“, pracuju na sobě, dělám věci, které mi dělají radost. Když mám špatný den, nemyslím na sebe, vlastně nemyslím na nic.
Co jsem se ale naučila opakováním, je, že musím být upřímná ke svým pocitům a ne je jen ignorovat, dokud nezmizí. Stalo se něco v poslední době, co mě opravdu trápilo? Je to, jak se cítím, reakce na nějakou konkrétní událost? Jsou to hormony? Dosáhla jsem limitu na „čas pro sebe“ nebo „limitu na lidi“ a potřebuju se tak či tak dobít? Pokud je odpověď na všechny tyhle (a stovky dalších) otázek „ne“, pak jsem na zvláštním místě, kterému říkám „Nemám tušení, proč se cítím tak špatně, ale cítím“. Nebo, jak tomu ráda říkám, „sonáta“.
Ano, říkám svému špatnému, nejmenovanému pocitu „sonáta“. Uvědomuju si tu afektovanost. Naučila jsem se to jako trik už dávno. Dát tomu pocitu jméno. Ne, že by to člověku bylo hned líp, ale rozhodně to pomáhá, aby ten pocit nebyl tak děsivý. Když cítíte „smutek“, víte, že pláč pomůže. Pokud cítíte „vztek“, tak byste asi měli praštit do polštáře. Ale když cítíte jen „meh, nevím, je mi blbě“, není vždycky snadné vědět, jak na to reagovat. Tak jsem tomu dala hloupé jméno. Tím pádem se to cítí jako konkrétní, platný pocit, něco, co mi je známé a čím jsem už prošla.
Kdykoli se cítím hrozně a nemůžu vstát z postele, řeknu si: „Cítím sonátu“ a hned vím, že budu nakonec v pořádku. Nejsem blázen, jen se musím vypořádat s tímhle konkrétním pocitem. Je to na nic, je to špatné, ale už jsem to zažila a zažiju to znovu.
Problém č. 2: Jak se s tím mám vypořádat?
Zavolat kamarádce nepomáhá, ale nechci vás od toho odrazovat. Když jsem překročila „čas pro sebe“, tak ano, určitě mi čas s lidmi, které mám ráda, zvedne náladu a energii. Ale ne v tomhle případě. Můžu na pár hodin předstírat, pak se vrátím domů a zhroutím se. Je to, jako bych z té postele ani nevylezla.
Věci, které mi obvykle dělají radost, když jsem sama, jako psaní, taky nefungují. Moje kreativita je v takové dny vážně narušená a trávím hodiny tím, že otupěle zírám na YouTube a nedělám vůbec nic.
Pomáhá mi to cítit se líp? Ne. Ale myslím si, že naše touha cítit se za každou cenu líp je občas přeceňovaná. Někdy se prostě musíte cítit špatně nebo se litovat. A pokud to nezasahuje do vašeho života nebo se vaše špatné dny nezmění ve špatné týdny nebo měsíce, měli byste být v pořádku.
Kromě toho, že jsem svému zmatenému pocitu dala afektované jméno, jsem se taky musela smířit s tím, že „špatně“ je stejně legitimní pocit jako „smutek“ nebo „vztek“. A pokud potřebujete vyplakat oči nebo praštit do zdi, abyste se s nimi vyrovnali, pak by se „sonátě“ mělo dostat stejné péče. Budu se s ní muset vypořádat po svém.
Naše mozky a naše srdce nefungují vždycky tak, jak jim říkáme. Výsledkem je, že můžeme uvíznout s pocity, o které jsme nežádali a které nám můžou ztěžovat život. Je to na nic, fakt že jo. Nesnáším, jak mi to narušuje program, ty pocity viny za to, že se nezúčastním společenských akcí, na které jsem se vlastně chtěla těšit. Ale musím si dovolit se občas cítit hrozně. A, kupodivu, v momentě, kdy jsem si to přiznala, bylo snazší tím projít.