Stigma. Slovo, které rezonuje víc, než by mělo. Všude kolem nás soudíme, posuzujeme, hodnotíme. A bohužel, duševní zdraví je obestřeno vrstvami předsudků a nepochopení. Jak se s tím vyrovnávají ti, kterých se to týká nejvíc? Dnes se podíváme na zkušenosti dvou mladých žen, které se otevřeně podělily o svůj příběh. Rachel, osmnáctiletá dívka, která se potýká se sociální úzkostí, a devatenáctiletá Naz, která bojuje s depresí. Zajímalo nás, jak se s tímhle stigmatem vyrovnávají a jak jim to ovlivňuje každodenní život.
Duševní zdraví bez masek: Dívky promlouvají o stigmatu a cestě k uzdravení
Přímá slova, bez okolků, tak to máme rádi. Nebudeme chodit kolem horké kaše. Ponořme se do jejich příběhů.
S jakou diagnózou žijete?
Naz: Mám diagnostikovanou depresi, ale myslím, že mám i úzkosti. Je to taková kombinace, znáte to, když se všechno sejde…
Setkaly jste se s nějakým stigmatem, s negativními reakcemi, poté, co lidé zjistili, že máte duševní onemocnění?
Naz: Vlastně ne. Lidé byli vesměs chápaví a přijali to dobře. Ale je pravda, že jsem to řekla jen lidem, kterým stoprocentně věřím. Nicméně, i tak jsem si všimla, že se někteří chovají jinak. Někteří kamarádi se mi snaží přizpůsobit, aby mi bylo líp. Což je sice milé, ale někdy… víte, jak to myslím.
Rachel: Já jsem měla asi fakt štěstí. Nikdo mi nikdy neřekl nic negativního ohledně mého duševního zdraví. Všichni, kterým jsem to řekla, mě podpořili a byli moc fajn. Ale je pravda, že mám diagnózu teprve krátce a řekla jsem to jen rodině a nejbližším přátelům.
Kdybyste se se stigmatem setkaly, změnilo by to váš pohled na sebe samu?
Naz: Rozhodně. Když máte duševní onemocnění, prožíváte spoustu emocí. A když vás za to někdo soudí, začnete pochybovat, jestli jste vůbec nemocní a přestanete si chtít nechat pomoct. A taky je přirozené, že chceme, aby naše emoce někdo potvrdil. Když se k vám ostatní chovají jinak kvůli něčemu, co nemůžete ovlivnit, je to hrozně těžké a může to zastavit vaše uzdravování.
Rachel: Stoprocentně ano. Když vás někdo soudí za něco, co nemůžete ovlivnit, ovlivní to, jak se na sebe díváte. Cítila bych se frustrovaná, jako bych se s tím měla přenést a socializovat. A taky bych byla naštvaná, že lidi soudí na základě jednoho aspektu jejich života.
Změnilo to, jak moc jste otevřené s lidmi ohledně vašeho duševního zdraví?
Naz: Já nejsem moc otevřený člověk, takže o svém duševním zdraví nemluvím, pokud někomu stoprocentně nevěřím. Ale myslím, že kdybych byla otevřenější, nerada bych o tom mluvila, protože předtím, než mi diagnostikovali depresi, a lidi mi říkali o svých problémech, měla jsem dost negativní pohled a nebrala jsem to jako vážnou nemoc. Vědomí, že takhle lidi můžou smýšlet, mě od toho odrazuje.
Rachel: Určitě. Už jen to, že nevíte, jaký názor mají lidi na duševní zdraví, mě nutí to držet v sobě a držet se zpátky. A taky bych se bála, že se lidi začnou chovat jinak. Třeba by mě nezvali na akce, protože by si mysleli, že nechci jít.
Co byste chtěly změnit v tom, jak společnost vnímá lidi s duševním onemocněním?
Naz: Chtěla bych, aby si lidi přestali z duševních onemocnění dělat legraci. Třeba když je někdo jen tak od přírody pořádkumilovný a řekne, že je „úplně OCD“, znehodnocuje to zkušenosti lidí, kteří s OCD skutečně trpí. A vede to k tomu, že lidi nevidí, co to doopravdy je, což je neskutečně vyčerpávající duševní onemocnění. A taky bych chtěla, aby se lidi, co nemají duševní onemocnění, nesnažili ztotožňovat s rysy, které jsou s duševními onemocněními spojené. Být nemocný není trend, a když se s tím tak zachází, ztrácí to vážnost.
Rachel: Chtěla bych víc kampaní, které by lidi vzdělávaly o duševních onemocněních, aby to nebylo takové tabu. A taky bych chtěla, aby to lidi brali vážněji. Jako opravdovou nemoc, která může být hodně vyčerpávající a ovlivňuje lidi vážným způsobem.
Jak byste docílily té změny?
Naz: Vzděláváním. Musíte vzdělat všechny o tom, jak těžké a vyčerpávající je žít s duševními onemocněními. Dokud to někdo nezažije sám nebo neuvidí, jak trpí někdo blízký, nepochopí, že je to vážná nemoc a může ovlivnit náš každodenní život. Musí se o tom víc mluvit, a myslím, že jakmile si lidi uvědomí, že tohle není něco, z čeho si dělat legraci, stigma se zmenší.
Rachel: Vzděláváním. Nejsnazší způsob, jak docílit změny, je, aby si lidi uvědomili, jak vážná duševní onemocnění jsou a jak ovlivňují životy lidí. A taky si myslím, že se to musí začít dřív. Měli by se dělat kampaně ve školách a učit děti, že jejich duševní zdraví je stejně důležité jako jejich fyzické zdraví.
Závěrem
Příběhy Rachel a Naz jsou sice jedinečné, ale zároveň rezonují s mnoha dalšími. Duševní zdraví se týká nás všech a je na čase, abychom k němu přistupovali s respektem, pochopením a otevřeností. Bez masek. Protože za každou maskou se skrývá člověk, který potřebuje především – lidskost.