Každý z nás je originál. Každý máme své zvyky, myšlenky, pocity, které nás odlišují od ostatních. Jenže co když se tahle „odlišnost“ stane břemenem? Co když se z pouhé osobitosti stane něco, co nám začne komplikovat život?
Když se stydlivost stane vězením: Porozumění vyhýbavé poruše osobnosti
Stydlivost. Známá věc, řeknete si. Kdo z nás se občas necítí nesvůj v nové společnosti, před důležitou prezentací nebo na rande? Jenže co když tenhle pocit nejistoty a strachu z hodnocení ovládne náš život? Co když se vyhýbáme kontaktu s lidmi, novým zkušenostem a příležitostem jen proto, že se bojíme, co si o nás druzí pomyslí? Možná se potýkáme s něčím, co se nazývá vyhýbavá porucha osobnosti.
Co to vlastně je ta vyhýbavá porucha osobnosti?
Představte si člověka, který se neustále cítí méněcenný, přehnaně citlivý na kritiku a vyhýbá se sociálním interakcím. Ne proto, že by nechtěl být s lidmi, ale proto, že se bojí odmítnutí. Bojí se, že nebude dost dobrý, že ho druzí odsoudí. Je to začarovaný kruh. Touha po přijetí a strach z odmítnutí se v něm neustále perou.
Strach, který paralyzuje
Člověk s vyhýbavou poruchou se raději vyhne jakékoliv situaci, kde by mohl být posuzován. Klidně se vyhne firemnímu večírku, i když by ho možná bavilo. Nechce riskovat, že řekne něco hloupého nebo že se bude cítit trapně. A víte co? Často se tito lidé nechtějí s nikým stýkat dokud si nejsou jistí, že je bude mít rád, že se jim zavděčí.
Může se bát i intimních vztahů, a to z naprosto stejného důvodu – strach z toho, že nebude dost dobrý, že ho partner opustí nebo odsoudí. A důvodem toho je hluboké přesvědčení o vlastní neschopnosti a méněcennosti.
Sami se vidí jako méněcenné a neschopné – a to i tam, kde to vůbec není pravda. Jsou přesvědčeni, že jsou horší než ostatní, aniž by pro to měli objektivní důvod. A co z toho plyne? Stažení se do sebe, vyhýbání se sociálním kontaktům a prohlubování pocitu osamělosti.
Stydlivost není nemoc
Je důležité si uvědomit, že stydlivost sama o sobě není porucha. Každý z nás má občas trému nebo se necítí v kůži. Ale pokud se tato stydlivost stane paralyzující a začne nám bránit v běžném životě, je čas se zamyslet, jestli se nejedná o něco víc. Důležité je nezapomínat: diagnózu vždy stanovuje odborník. Nezkoušejte se diagnostikovat sami, ani diagnostikovat své blízké! Je to práce pro psychiatry a psychology, kteří mají potřebné znalosti a zkušenosti.