Říká se, že slova dokážou zranit víc než fyzická bolest. A je na tom hodně pravdy. Zvlášť, když se jedná o emoční násilí. To totiž působí plíživě, nenápadně, a často si ani nevšimneme, že se nás dotýká. Jak ho ale poznat a bránit se mu?
Emoční násilí: Nenápadné rány, které se těžko hojí. Poznáte je včas?
Na rozdíl od fyzického násilí, které je (většinou) jasně definované, emoční násilí se často skrývá pod povrchem. Může se projevovat v drobných, zdánlivě nevinných poznámkách, v manipulacích, v tichých trestech. A proto je tak těžké ho rozpoznat. Protože, ruku na srdce, kdo z nás nikdy nepoužil trošku citového vydírání, aby dosáhl svého?
Jak poznat, že nejde jen o špatný den?
Kdy se drobné hádky a neshody mění v emoční násilí? Klíčové je opakování. Pokud se nepříjemné chování opakuje, a to i po tom, co jste partnerovi/partnerce jasně řekli, že vám vadí, je to varovný signál. Pojďme se podívat na několik konkrétních příkladů, se kterými se možná i vy sami potýkáte.
Používání viny jako zbraně
„Promiň, nemůžu přijít na tvoji oslavu, musím dodělat ten důležitý projekt,“ omlouváte se kamarádce. A ona na to: „Aha, tak to rovnou zruším celou oslavu. Stejně nikoho nezajímá. Proč se vůbec snažím?“ Znáte to? Cítíte se provinile a nakonec přijdete, i když jste unavení a oslavu vlastně ani nechcete. Někdy je to nevinné, ale co když se to děje pořád?
Nebo jiná situace: „Zlato, jsem úplně vyřízená, ale čeká mě hromada prádla z dovolené. Mohl bys to prosím tě vyprat?“ Na první pohled nic hrozného. Ale pokud se to děje soustavně, vede to k pocitu viny a vy víte, že ustoupíte.
Kontrola a zasahování do vašeho života
Ráno se probudíte a v telefonu zpráva: „Kde jsi? Co děláš? Proč neodpovídáš?“ Necháte to být, chystáte se do práce a chcete odpovědět cestou v tramvaji. Než se stihnete nadechnout, další zpráva: „Vím, že jsi to četla! Proč neodpovídáš? Nezajímám tě? A mimochodem, po práci nikam s kamarádkami nepůjdeš, přijedou moji rodiče a budeme s nimi!“ Známé? Pocit, že nemáte právo na vlastní rozhodnutí? I to může být emoční násilí.
Tichá domácnost jako trest
Jste na svatbě a váš partner si jde pro pití. Vidíte, jak ho oslovuje jeho bývalá manželka. Stále spolu vycházejí kvůli dětem. Vidíte, jak flirtuje, jak se smějí. Žárlíte. Když se partner vrátí s pitím, odmítnete ho. Celý večer jste uražená a mlčíte. Když se zeptá proč, neodpovíte. Tichá domácnost nemusí být vždy zlá. Ale když se opakuje, může to být pasivně agresivní způsob, jak ve vás vyvolat pocit viny, i když jste nic špatného neudělali.
Srážení a ponižování
Jste na návštěvě u tchyně. A ta hned spustí: „Proč oblékáš to dítě takhle? A ty už jsi zase tlustší! Měla by ses o sebe víc starat, jinak ti manžel uteče!“ Známá písnička? Neustálé narážky na vzhled, na výchovu dětí? Tchyně s vámi nikdy nesouhlasila a teď se snaží vás srazit na kolena?
Ignorování vašich pocitů
Když někdo neustále ignoruje vaše pocity, začnete pochybovat o sobě. Máte pocit, že si nezasloužíte cítit to, co cítíte. A to je taky forma emočního násilí.
Co teď?
Poznáváte se v některém z těchto scénářů? Necítíte se dobře? Důležité je uvědomit si, že nejste sami. Emoční násilí je reálný problém a není ostuda si přiznat, že ho zažíváte. Vyhledejte pomoc. Obraťte se na odborníka, terapeuta, který vám pomůže se s tím vyrovnat a najít cestu ven.