Vzpomínáte si na tu historku, jak se teta Bětka poprvé setkala s kávovarem? Nebo na to, jak se bratr pokusil opravit rozbitou polici a skončilo to málem se zlomenou nohou? Vždycky se tomu zasmějeme, ale pokaždé, když se ta historka vypráví, je trošku jiná. Jak to? Paměť přece nemůže být tak nespolehlivá… Nebo ano?
Frederic Bartlett: Schémata a paměť – proč si příběhy pamatujeme zkresleně (Válka duchů)
Frederic Bartlett, britský psycholog, který žil v první polovině 20. století, si s touhle otázkou lámal hlavu taky. A přišel na to, že paměť není žádný dokonalý záznamník, který by věrně ukládal vše, co se stane. Spíš je to takový neustále se měnící obrázek, který dotváříme na základě našich zkušeností, očekávání a… schémat.
Co jsou to schémata a proč je potřebujeme?
Schémata si představte jako takové mentální škatulky, do kterých si ukládáme informace o světě. Máme schéma pro „návštěvu restaurace“, pro „jízdu autobusem“ nebo třeba pro „štěně zlatého retrívra“. Díky těmhle schématům se v životě lépe orientujeme a nemusíme pokaždé znovu objevovat Ameriku. Když vcházíme do restaurace, automaticky víme, co nás čeká: že nás usadí, přinesou menu, objednáme si jídlo… Nemusíme se znovu učit, jak se chovat.
Válka duchů: Experiment, který změnil pohled na paměť
Bartlett to dokázal takovým zajímavým experimentem, kterému se říká „Válka duchů“. Dal lidem, aby si přečetli příběh o indiánském rybáři, a pak je nechal ten příběh znovu vyprávět po různých časových intervalech. A co se stalo? Lidé si příběh postupně upravovali tak, aby lépe zapadal do jejich vlastních kulturních schémat. Z indiánského rybáře se stal prostě „chlap“, z lodi se stala „loďka“ a celý ten exotický příběh se začal podobat spíš nějaké povídce z Anglie. Zjednodušeně řečeno, příběh se zkracoval, byl méně detailní a hlavně byl přizpůsobený tomu, co lidé znali a chápali.
Proč si pamatujeme zkresleně?
Takže, proč si ty historky pamatujeme jinak, než se skutečně staly? Protože naše paměť není jen pasivní záznam, ale aktivní proces. Snažíme se zapamatované informace zařadit do našich existujících schémat, a pokud to nejde, tak je prostě upravíme. Trochu si domyslíme, trošku přibarvíme, a najednou máme úplně jiný příběh. Ne že bychom lhali, jen si to pamatujeme tak, jak nám to dává větší smysl.
A co z toho plyne? Možná bychom si měli historky občas zapisovat. Nebo se minimálně smířit s tím, že vzpomínky jsou hodně subjektivní věc. A hlavně: příště, až se budete s někým hádat, jak to s tou tetou Bětkou a kávovarem doopravdy bylo, pamatujte na Bartletta a na to, že pravda je relativní – zvlášť, když jde o vzpomínky.