Každý občas narazí na situaci, která mu zamotá hlavu. A co teprve, když jde o výchovu dětí, zvlášť těch, které potřebují trochu jiný přístup? Někdy si člověk říká, jestli dělá všechno správně a kde vlastně leží ta pomyslná hranice mezi laskavostí a pevnou rukou. Je to taková věčná detektivka, co si budeme povídat.
Hranice a důsledky: Výchovné strategie pro děti s poruchami chování
Když se řekne „porucha chování“, možná si představíte něco hodně dramatického. Ale pravda je, že spektrum je široké. Může jít o hyperaktivitu, problémy s pozorností, ale i o vzdorovitost nebo sklony k agresivnímu chování. Zkrátka, děti, které občas zkouší trpělivost rodičů (a okolí) o něco víc, než je běžné.
Co se skrývá za „zlobivým“ chováním?
Důležité je si uvědomit, že za každým „zlobivým“ chováním se něco skrývá. Často jde o neschopnost vyjádřit emoce, o frustraci nebo o volání po pozornosti. Dítě, které neumí jinak, si prostě „vyřve“ to, co potřebuje. Je to jako když máš zabloklý email a pořád dokola klikáš na „odeslat“ – taky to děláš proto, že nevíš, jak jinak to spravit.
Hranice jsou důležité, ale…
Stanovení hranic je klíčové. Dítě potřebuje vědět, co smí a co ne, kde je ta „čára“, za kterou už se nejde. Ale pozor, hranice by neměly být postavené na písku. Musí být jasné, srozumitelné a hlavně – konzistentní. Co platí dnes, musí platit i zítra. Žádné „dneska ti to projde, protože mám dobrou náladu“. To je cesta do pekel.
Důsledky? Ano, ale s citem.
A pak jsou tu důsledky. Když se hranice překročí, musí následovat reakce. Ale i tady platí – s mírou a s citem. Důsledky by měly být přiměřené a měly by souviset s tím, co se stalo. Trest za trest, to nikam nevede. Důležité je, aby dítě pochopilo, proč je potrestané a co má udělat jinak. A hlavně, aby cítilo, že ho máte rádi i přes to, že udělalo chybu.
Když už je toho moc…
Někdy se stane, že i přes veškerou snahu je toho na člověka moc. A to je naprosto v pořádku. Není ostuda si říct o pomoc. Existují psychologové, terapeuti, speciální pedagogové, kteří se na poruchy chování specializují a mohou nabídnout cenné rady a podporu. Nebojte se je kontaktovat. Vždyť přece nejde o nic menšího, než o budoucnost vašeho dítěte (a i o vaše nervy, ruku na srdce).
Pamatujte, že výchova dětí s poruchami chování je maraton, ne sprint. A že i když se občas zdá, že běžíte do kopce proti větru, nakonec se to vyplatí. Protože i „zlobivé“ děti se chtějí cítit milované, přijímané a chtějí uspět. Jen k tomu potřebují trochu jiný návod.